Pápež František v Bulharsku a Severnom Macedónsku
Modlitba pápeža Františka v pamätnom dome Matky Terezy v Skopje:
Bože, Otče milosrdenstva a každého dobra, ďakujeme ti za dar života a charizmy sv. Matky Terezy. Vo svojej nesmiernej prozreteľnosti si ju povolal vydať svedectvo o tvojej láske medzi najchudobnejšími Indie a sveta. Ona vedela preukázať dobro tým najnúdznejším, pretože spoznala v každom mužovi a žene tvár tvojho Syna. Poslušná tvojmu Duchu, sa stala modliacim sa hlasom chudobných a všetkých, ktorí sú hladní a smädní po spravodlivosti. Vnímaním Ježišovho výkriku z kríža, „Žíznim“, Matka Tereza uhášala smäd Ježiša na kríži vykonávajúc skutky milosrdnej lásky.
Prosíme ťa, sv. Matka Tereza, matka chudobných, o tvoj zvláštny príhovor a tvoju pomoc, tu, v tvojom rodnom meste, kde bol tvoj domov. Tu si prijala dar znovuzrodenia vo sviatostiach uvádzajúcich do kresťanského života. Tu si počula prvé slová viery vo svojej rodine a v komunite veriacich. Tu si začala vidieť a poznávať ľudí v núdzi, chudobných a maličkých. Tu si sa naučila od svojich rodičov milovať núdznych a pomáhať im. Tu, v tichu kostola, si počula Ježišovo volanie nasledovať ho ako rehoľníčka v misiách.
Odtiaľto sa k tebe modlíme: prihováraj sa u Ježiša, aby sme tiež získali milosť byť bdelými a pozornými k výkriku chudobných, ľudí zbavených svojich práv, chorých, vytisnutých na okraj, tých posledných. Nech nám udelí milosť vidieť ho v očiach toho, kto na nás hľadí, pretože nás potrebuje. Nech nám daruje srdce, ktoré vie milovať Boha prítomného v každom mužovi a žene a ktoré ho vie rozpoznať v tých, ktorí podstupujú utrpenie a nespravodlivosť. Nech nám udelí milosť, aby sme boli aj my znamením lásky a nádeje v našej dobe, ktorá je svedkom toľkých núdznych, opustených, vysunutých na okraj a vysťahovalcov. Zabezpeč, aby naša láska nebola len slovami, ale bola účinnou a pravou, aby sme mohli vydávať dôveryhodné svedectvo Cirkvi, ktorá má povinnosť ohlasovať Evanjelium chudobným, oslobodenie väzňom, radosť trpiacim, milosť spásy všetkým.
Svätá Matka Tereza, oroduj za toto mesto, za tento ľud, za jeho Cirkev a za všetkých, ktorí chcú nasledovať Krista ako jeho učeníci, učeníci Dobrého Pastiera, konaním skutkov spravodlivosti, lásky, milosrdenstva, pokoja a služby, tak ako on, ktorý neprišiel, aby mu slúžili, ale aby slúžil a daroval život mnohým, Kristus, náš Pán. Amen.
„Máme hlad, Pane“ - homília pápeža Františka v Skopje
V plnom znení vám prinášam homíliu Svätého Otca Františka pri svätej omši, ktorú slávil v utorok 7. mája 2019 v Skopje na Námestí Macedónska. Na slávnosti sa zúčastnilo okolo 15 tisíc veriacich.
„Máme hlad, Pane“ - homília pápeža Františka v Skopje
«Kto prichádza ku mne, nikdy nebude hladovať, a kto verí vo mňa, nikdy nebude žízniť», to nám práve povedal Pán (Jn 6,35).
V Evanjeliu sa okolo Ježiša sústreďuje dav, ktorý mal ešte stále pred očami rozmnoženie chlebov, jeden z momentov, ktoré utkveli v pamäti a v srdci prvej komunity učeníkov. Bola to oslava... oslava, ktorá znamenala hojnosť a starostlivosť Boha o svoje deti, ktoré sa rozdeľovaním a zdieľaním chleba stali bratmi. Na chvíľu si predstavme ten dav. Niečo sa zmenilo. Na istý okamih boli tieto vysmädnuté a tiché osoby, ktoré nasledovali Ježiša kvôli jeho slovu, schopné sa svojimi rukami dotknúť a na svojom tele pocítiť ten zázrak bratstva, ktoré dokáže zahnať hlad a namiesto neho prináša hojnosť.
Pán Ježiš prišiel, aby daroval svetu život a robí tak stále spôsobom, ktorý je výzvou pre obmedzenosť našich predpokladov, priemernosť našich očakávaní a povrchnosť nášho intelektualizmu; spochybňuje naše názory a istoty, čím nás pozýva vykročiť k novým horizontom, ktoré dávajú priestor na iný spôsob budovania skutočnosti. On je živý chlieb, ktorý zostúpil z neba, «kto príde ku mne, nikdy nebude hladovať, a kto verí vo mňa, nebude žízniť».
Všetok ten ľud zistil, že jeho hlad po chlebe mal aj iné mená: hlad po Bohu, po bratstve, stretnutí a spoločnej oslave.
Zvykli sme si jesť tvrdý chlieb dezinformácie a dopadli sme ako zdiskreditovaní, onálepkovaní a potupení väzni; uverili sme tomu, že konformizmus uhasí náš smäd a uspokojili sme sa s ľahostajnosťou a nezáujmom; nasycovali sme sa očarujúcimi a veľkými snami, ale nakoniec sme sa iba nakŕmili rozptýlením, uzavretosťou a osamelosťou; hltali sme do seba konexie a zabudli sme, ako chutí bratstvo. Hľadali sme rýchle a isté riešenia, ale ocitli sme sa pod útlakom netrpezlivosti a úzkosti. Ako väzni virtuálnej reality sme zabudli, ako chutí skutočnosť.
Povedzme to mocne a bez strachu: sme hladní, Pane... Sme hladní, Pane, hladní po chlebe tvojho Slova, ktoré dokáže otvoriť našu uzavretosť a osamelosť; sme hladní, Pane, po bratstve, kde ľahostajnosť, zneuctenie, potupa nebudú zapĺňať naše stoly a nezaujmú prvé miesto v našich domovoch. Sme hladní, Pane, po stretnutiach, kde tvoje Slovo dokáže vzbudiť nádej, prebudiť nehu, zjemniť srdce a otvoriť tak cesty na zmenu a obrátenie.
Máme hlad, Pane, ako ten dav z Evanjelia, po tom zážitku z rozmnoženia tvojho milosrdenstva, ktoré dokáže prelomiť stereotypy a rozdávať a spoločne zdieľať Otcov súcit s každým človekom, zvlášť s tými, o ktorých sa nik nestará, na ktorých sa zabudlo a ktorí sú prehliadaní. Hovoríme to silno a bez strachu, že sme hladní po chlebe, Pane: po chlebe tvojho Slova a chlebe bratstva.
O chvíľu sa zdvihneme a pristúpime k hostine na oltári, aby sme sa nasýtili Chlebom života, nasledujúc tak Pánov príkaz: «Kto prichádza ku mne, nikdy nebude hladovať, a kto verí vo mňa, nikdy nebude žízniť» (Jn 6,35). Pán od nás žiada jednu jedinú vec: prísť k nemu. Pozýva nás vydať sa na cestu, pohnúť sa, vyjsť zo seba. Vyzýva nás kráčať smerom k nemu, aby sme sa mohli podieľať na jeho vlastnom živote a jeho vlastnej misii. «Poďte ku mne», hovorí nám Pán: neznamená to len premiestniť sa z jedného miesta na druhé, ale schopnosť nechať sa zachytiť, nechať sa premeniť jeho Slovom v našom robení rozhodnutí, v cítení, v prioritách, aby sme sa odvážili konať ako on a hovoriť rovnakým jazykom ako on, «jazykom chleba, ktorý hovorí o nehe, spoločenstve, štedrej oddanosti k iným» (J. M. Bergoglio, Homília na slávnosť Corpus Christi, Buenos Aires, 1995), o láske konkrétnej a hmatateľnej, lebo je to jazyk každodennosti a reality.
Pri každej Eucharistii sa sám Pán láme v chlebe a rozdáva sa a pozýva i nás, aby sme sa lámali spolu s ním, a tak sa podieľali na zázraku rozmnoženia, ktoré chce dosiahnuť do každého kúta v tomto meste, v tejto krajine, v tejto zemi, a dotknúť sa ho trochou nehy a súcitu.
Hlad po chlebe, hlad po bratstve, hlad po Bohu. Toto všetko veľmi dobre poznala Matka Tereza, ktorá sa rozhodla založiť svoj život na dvoch pilieroch: na Ježišovi stelesnenom v Eucharistii a na Ježišovi stelesnenom v chudobných! Na láske, ktorú dostávame, a láske, ktorú dávame. Dva nerozlučiteľné piliere, ktoré boli príznačné pre cestu Matky Terezy, uviedli ju do pohybu, lebo aj ona túžila uhasiť svoj hlad a smäd. Prichádzala k Pánovi, a zároveň tým prichádzala k odvrhnutým, nemilovaným, opusteným a zabudnutým bratom; prichádzala za bratmi, a našla v nich Pána... Vedela totiž, že «láska k Bohu a láska k blížnemu sa prelínajú: v najmenšom bratovi nachádzame samého Ježiša a v Ježišovi Boha» (Benedikt XVI., Encyklika Deus caritas est, 15); táto láska mohla ako jediná uhasiť jej hlad.
Drahí bratia, dnes vzkriesený Pán ďalej kráča medzi nami, tam, kde prebieha každodenný život. On pozná náš hlad a znova nám hovorí: «Kto prichádza ku mne, nikdy nebude hladovať, a kto verí vo mňa, nikdy nebude žízniť» (Jn 6,35). Vzájomne si jeden druhému pomôžme postaviť sa na nohy a zažiť hojnosť jeho lásky; nechajme, nech nám on v oltárnej sviatosti a vo sviatosti bratskej lásky uhasí náš hlad a smäd.
Súhrn: Prvý deň apoštolskej cesty pápeža Františka v Bulharsku
Sofia 6. mája. RV. V prvý deň apoštolskej návštevy sa pápež František v bulharskom hlavnom meste Sofii stretol s prezidentom a verejnými predstaviteľmi krajiny, navštívil patriarchu Bulharskej pravoslávnej cirkvi Neofita a s miestnou katolíckou komunitou slávil svätú omšu na námestí.
Po oficiálnom privítaní a zdvorilostnej návšteve u prezidenta Rumena Radeva sa pápež František pred Prezidentským palácom o 11.30 miestneho času prihovoril verejným predstaviteľom, diplomatickému zboru a zástupcom náboženských komunít.
V úvodnej reči prezident Radev pripomenul, že hlavné mesto nesie meno označujúce Božiu Múdrosť - Sofia. Menoval historické udalosti spájajúce Bulharov s Rímom a spomenul tamojšie miesta cyrilometodskej pamiatky, posvätné pre všetkých Bulharov: Baziliku sv. Klementa a tiež Santa Maria Maggiore, kde pápež Hadrián II. požehnal slovanské písmo.
Prezident Radev poukázal na motto návštevy pápeža Františka „Pacem in terris“ - Pokoj na zemi, predstavujúce názov encykliky pápeža Jána XXIII. z roku 1963 a zdôraznil hodnoty „humanizmu a tolerancie medzi rôznymi náboženstvami a etnikami“ so slovami, že „Bulharská spoločnosť netoleruje xenofóbiu ani rasizmus“.
Po prezidentovi sa ujal slova Svätý Otec František. Vo svojom prvom príhovore na pôde Bulharska osobitne vyzdvihol príklad pokojného spolunažívania rozličných kultúr, náboženstiev a národností v krajine, čo dal do súvisu s prítomnosťou kresťanstva a dedičstvom sv. Cyrila a Metoda.
O Bulharsku povedal, že „je to krajina, v ktorej sú zapustené starobylé kresťanské korene, ktoré živia poslanie podporovať vzájomné kontakty tak v tomto regióne, ako aj v medzinárodnom spoločenstve. Tu sa rozličnosť, s rešpektom voči špecifickým osobitostiam, vníma ako príležitosť, ako bohatstvo, a nie ako dôvod k nezhodám.“
Pápež ďalej pripomenul osobnosť sv. Jána XXIII., ktorý zanechal hlbokú stopu medzi Bulharmi počas svojho pôsobenia v rokoch 1925-1934 ako reprezentant Svätej stolice:
„On vždy v srdci prechovával vďaku a hlbokú úctu k vášmu národu, a to až natoľko, že zdôrazňoval, že kdekoľvek by bol, jeho dom vám bude vždy otvorený, bez toho, že by bolo treba povedať či ste katolík alebo pravoslávny, ale len: brat z Bulharska. Svätý Ján XXIII. neúnavne pracoval na podporovaní bratskej spolupráce medzi všetkými kresťanmi a Druhým vatikánskym koncilom, ktorý sám zvolal a ktorému v prvej fáze predsedal, dal veľký impulz a účinnosť rozvoju ekumenických vzťahov.“
Okrem ocenenia tradície, že už od roku 1968 oficiálna delegácia najvyšších občianskych a cirkevných predstaviteľov Bulharska každoročne prichádza do Vatikánu na sviatok sv. Cyrila a Metoda, pápež vyslovil chválu na Apoštolov Slovanov:
„Nech sú dobrorečení sv. Cyril a Metod, spolupatróni Európy, ktorí svojimi modlitbami, dômyslom a svornou apoštolskou námahou sú nám príkladom a zostávajú aj po vyše tisícročí inšpirátormi plodného dialógu, harmónie, bratského stretnutia medzi cirkvami, štátmi a národmi! Kiež ich žiarivý príklad podnieti mnohých ďalších, aby ich napodobňovali aj v našich časoch, a dali tak vznik novým cestám pokoja a svornosti!“
Pri stretnutí s verejnými predstaviteľmi sa pápež dotkol aj problému vysťahovalectva a nízkej pôrodnosti, ktoré sužujú Bulharsko. Z Bulharska za posledné desaťročia odišli dva milióny občanov do cudziny za prácou. Pápež krajine zaželal, aby sa vytváraním podmienok pre dôstojný život mladej generácie dokázala vysporiadať s „demografickou zimou“. Tú prirovnal k „ľadovej opone“, ktorá sa spustila na mnohé krajiny Starého kontinentu.
Pápež v Bulharsku povzbudil aj k solidárnosti s imigrantmi: „Vám, ktorí poznáte drámu emigrácie, si dovolím navrhnúť, aby ste – tak ako je aj vašou tradíciou – nezatvárali oči, srdce a dlaň pred tým, kto zaklope na vaše dvere.“
Prezidentský palác v Sofii je výnimočný tým, že vo vnútornom nádvorí ukrýva Kostolík sv. Juraja, okrúhla stavba zo 4. storočia, kedy Serdiku (staroveký názov Sofie) navštívil cisár Konštantín. Chrám postavený z červených tehál je považovaný za najstaršiu budovu bulharského hlavného mesta, jeho fresky sú z 10., 12. a 14. storočia. Počas osmanského obdobia bol pretvorený na mešitu, v roku 1915 sa opäť stala miestom kresťanskej bohoslužby.
Na poludnie nasledovalo stretnutie pápeža Františka s patriarchom Neofitom a členmi Svätej synody Bulharskej pravoslávnej cirkvi. 73-ročného metropolitu Sofie, ktorý zastáva úrad patriarchu celého Bulharska od roku 2013, navštívil Svätý Otec v Synodnom paláci.
Po zvítaní sa najprv prihovoril patriarcha, ktorý pripomenul návštevu Jána Pavla II. na rovnakom mieste v roku 2002:
„Po iba 17 rokoch ste Vy druhým pápežom, ktorý prichádza do Bulharska, či si dokážeme vysvetliť jedine ako postoj naozaj špeciálny. Vašu túžbu navštíviť nás vo Svätej synode vnímame ako vyjadrenie úcty voči Bulharskej pravoslávnej cirkvi. Uisťujeme Vás o vzájomnej úcte.
Snažíme sa, pokiaľ sa dá, sledovať Vaše dielo, a tešíme sa, keď počúvame o Vašich silných slovách na obranu kresťanských koreňov Európy a varovania ohľadom nebezpečenstiev, ktoré sa stupňujú, až sa stávajú otvoreným bojom proti Bohu a fyzickou perzekúciou kresťanov v ich vlastných krajinách. V týchto bodoch sa naše názory zhodujú.“
Patriarcha pripomenul bohatú cirkevnú históriu patriarchálneho sídla v Sofii a pápežovi sa poďakoval za každoročnú pohostinnosť voči delegátom Bulharskej pravoslávnej cirkvi v Ríme pri oslavách sv. Cyrila a Metoda 24. mája pri hrobe sv. Konštantína-Cyrila Filozofa.
Pápež František následne predniesol príhovor, v ktorom spomenul tri podoby ekumenizmu: „ekumenizmus krvi“, čiže spoločné mučenícke svedectvo, „ekumenizmus chudobných“ - spoločnej služby chudobným a núdznym a „ekumenizmus misie“ podľa vzoru sv. Cyrila a Metoda.
Bulharská pravoslávna cirkev bola uznaná Konštantínopolským patriarchátom za nezávislú v roku 927. Dnes má oficiálne 6,5 milióna veriacich v Bulharsku a asi 1,5 až 2 milióny mimo krajiny.
V budove Synodného paláca sa nachádza aj kaplnka, venovaná patrónovi cirkvi v Bulharsku, svätému kniežaťu Borisovi I., ktorý pokresťančil krajinu.
V neďalekej pravoslávnej Patriarchálnej katedrále sv. Alexandra Nevského, sídelnom chráme patriarchu Bulharskej pravoslávnej cirkvi, si následne Svätý Otec František uctil pamiatku svätých Solúnskych bratov tichou modlitbou pred ich ikonou.
Na námestí v blízkosti Patriarchálnej katedrály sa pápež František pomodlil poludňajšiu mariánsku antifónu „Raduj sa, nebies Kráľovná“ spolu s troma tisíckami veriacich. Z pódia s ikonou Nesebarskej Madony najprv Svätý Otec predniesol príhovor a potom sa pomodlil spievanú mariánsku antifónu spolu s tisíckou prítomných veriacich a udelil im požehnanie. Na záver stiskom ruky pozdravil zástupcov rozličných náboženských komunít prítomných v Bulharsku, vrátane arménskych kresťanov, židov a moslimov.
Pri svätej omši v popoludňajších hodinách na Námestí Kniežaťa Alexandra I. Svätý Otec v homílii zanechal silné veľkonočné povzbudenie k ohlasovaniu vzkrieseného Krista radostným vydávaním svedectva. Slávnosť sa konala za účasti 12-tisíc veriacich, z ktorých niektorí sledovali slávenie aj na susednom námestí cez veľkoplošnú obrazovku.
Dážď bulharských ruží – pápež udelil prvé sväté prijímanie 245 deťom
Sofia 6. mája (RV) Svätý Otec dnes v bulharskom meste Rakovski v oblasti Plovdivu udelil prvé sväté prijímanie 245 deťom zídeným zo všetkých kútov krajiny. V homílii im pripomenul, čo je „preukazom totožnosti“ kresťana i to, že Ježiš na nich vždy čaká v Eucharistii. Je to vôbec po prvýkrát, čo sa pápež František počas apoštolskej cesty takto osobne venoval prvoprijímajúcim deťom.
Rakovski leží v centrálnej oblasti Bulharska, asi 20 km od Plovdivu. Drvivá väčšina obyvateľov sa tu hlási ku katolíckej viere, takže 28-tisícové mesto je hlavným centrom katolíckej komunity uprostred väčšinovo pravoslávnej krajiny.
Pápež František sa ráno letecky presunul zo Sofie najprv do starobylého mesta Plovdiv, ktoré je dokonca staršie než Rím, Atény či Konštantínopol. Súčasníkmi Plovdivu boli mestá Trója či Mykény. Úsek z Plovdivu do Rakovski už Svätý Otec prekonal automobilom.
Slávnosť sa začala krátko po 11. hodine miestneho času v Kostole Najsvätejšieho Srdca Ježišovho. Okrem prvoprijímajúcich detí z celej krajiny, ich rodín a katechétov sa na nej zúčastnilo viac než 10-tisíc veriacich pri veľkoplošných obrazovkách v okolí. Dvojvežový kostol bol postavený po veľkom zemetrasení v roku 1928, a to s podporou vtedajšieho apoštolského delegáta v Bulharsku Angela Roncalliho, dnes už sv. Jána XXIII.
Homília: Denne zjednotení s Ježišom
Na svätej omši slávenej v taliančine a bulharčine zaplnili prednú polovicu kostola prvoprijímajúce deti v bielych tunikách ozdobených symbolom apoštolskej cesty, v celkovom počte 245. Svätý Otec v homílii najprv všetkých oslovil veľkonočným pozdravom Christos vozkrese! Potom sa už prihovoril v prvom rade deťom.
Vysvetlil im, že Ježiša, ktorý za nás umrel a vstal z mŕtvych, môžeme stretávať v Eucharistii, v Chlebe života. Aj keď ho nevidíme fyzickými očami, môžeme ho vidieť očami viery. „Prvé sväté prijímanie je predovšetkým slávnosťou, pri ktorej oslavujeme Ježiša, ktorý chcel zostať vždy po našom boku a ktorý sa už od nás nikdy neodlúči“, povedal Svätý Otec.
Komentujúc čítanie o zázračnom rozmnožení chlebov z Evanjelia podľa Jána (Jn 6,1-15) pápež František poukázal na skutočnosť, že tento zázrak sa začal „rukami dieťaťa, ktoré prinieslo to, čo malo: päť chlebov a dve ryby“.
„Existujú zázraky, ktoré sa môžu udiať jedine vtedy, ak máme srdce také, aké je to vaše, schopné deliť sa, snívať, ďakovať, mať dôveru a mať druhých v úcte. Prijať prvé sväté prijímanie znamená chcieť byť každý deň viac zjednotený s Ježišom, rásť v priateľstve s ním a túžiť po tom, aby sa aj druhí mohli tešiť z radosti, ktorú nám chce darovať. Pán vás potrebuje, aby mohol uskutočniť zázrak dostať sa so svojou radosťou k mnohým z vašich priateľov a príbuzných.“
Čo identifikuje kresťana
Pápež František si u detí preveril, či sa v nich homília zachytila. Prešiel do dialógu s nimi a spolu si preopakovali, čo je „preukazom totožnosti“ kresťana:
„Toto je naša identifikačná karta: Boh je náš Otec, Ježiš je náš brat, Cirkev je naša rodina, my sme súrodencami a naším zákonom je láska“.
Tesne pred udelením sviatosti Eucharistie pápež deťom spontánnymi slovami vysvetlil dôležitosť tohto momentu. Pomohol im k sústredenosti a vnútornému stíšeniu i k odpusteniu tým, s ktorými mali nesváry. Zároveň ich vyzval k modlitbe za svojich rodičov a blízkych.
Na záver svätej omše sa pápežovi poďakoval biskup diecézy Sofia Mons. Jovcev, ktorý mu zároveň zablahoželal k jeho meninám, keďže v Bulharsku sa sv. Juraj slávi práve dnes.
Dážď lupienkov v „Krajine ruží“
Počas slávnostného sprievodu v závere slávenia sa zo stropu chrámu spustila záplava lupienkov bielych ruží, ktorá sprevádzala Svätého Otca až k východu. Bulharsko sa poeticky nazýva aj „Zem ruží“. Práve oblasť Plovdivu je centrom ich pestovania. Bulharsko je po Turecku druhým najväčším producentom vzácneho ružového oleja.
Po svätej omši sa pápež presunul do kláštora františkánskych sestier na súkromný obed s troma biskupmi Bulharska.
Vzkříšený ti vždycky podá ruku k novému začátku
Promluva papeže před modlitbou Regina Caeli 5. května 2019, Sofie - Bulharsko
Česká sekce RV
Drazí bratři a sestry, „Kristus byl vzkříšen!“
Těmito slovy si v těchto zemích Bulharska křesťané – pravoslavní i katolíci – od starověku vyměňovali velikonoční blahopřání: Christos voskrjesse! [lid odpovídá: Vuístinno voskrjesse]. Vyjadřují velkou radost z vítězství Ježíše Krista nad zlem a smrtí. Jsou tvrzením a svědectvím jádra naší víry: Kristus žije. On je naše naděje a nejkrásnější mládí tohoto světa. Všechno, čeho se dotkne, se obnovuje a naplňuje životem. Proto se na každého z vás obracím nejprve těmito slovy: On žije a chce, abys žil! On je v tobě, On je s tebou a nikdy tě neopustí. Jde s tebou. Jakkoli se ty od Něho můžeš vzdálit, vedle tebe je Vzkříšený, který tě neustále volá a očekává, že znovu začneš. On nemá nikdy strach začít znovu, vždycky ti podá ruku, abys začal znovu, povstal a začal. Cítíš-li, že stárneš zármutkem, záští, strachem, pochybami a selháními, On bude přítomen, aby ti dal sílu a naději (Christus vivit, 1-2). On žije, chce, abys žil, a jde s tebou.
Tato víra ve vzkříšeného Krista se hlásá dva tisíce let ve všech koutech země velkodušným posláním mnoha věřících, kteří jsou povoláni dávat do hlásání evangelia všechno, aniž by si cokoli nechávali pro sebe. V dějinách církve, i tady v Bulharsku, byli pastýři, kteří vynikali svatostí života. Mezi nimi bych rád zmínil svého předchůdce, kterého nazýváte „svatým Bulharem“, totiž svatého Jana XXIII., svatého pastýře, jehož památka je obzvláště živá v této zemi, kde žil v letech 1925 až 1934. Tady se naučil úctě k východní tradici církve a navázal přátelské vztahy s jinými náboženskými vyznáními. Jeho zkušenost diplomata a pastýře v Bulharsku se do jeho pastýřského srdce vtiskla tak mocně, že jej přiměla prosazovat perspektivu ekumenického dialogu, který dostal mocný impuls Druhým vatikánským koncilem, který svolal právě papež Roncalli. V jistém smyslu musíme za tuto moudrou a inspirativní intuici „dobrého papeže“ poděkovat této zemi.
Ve šlépějích této ekumenické cesty budu mít za chvíli to potěšení pozdravit představitele různých náboženských vyznání Bulharska, které je sice pravoslavnou zemí, leč křižovatkou, na níž se setkávají a vedou dialog různá náboženství. Vítaná účast představitelů těchto různých komunit indikuje touhu všech vydat se touto - každým dnem nezbytnější – cestou, totiž „přijmout kulturu dialogu jako cestu, spolupráci jako chování a vzájemné poznání jako metodu a kritérium“ (Lidské bratrství, Abu Dhabí, 4. února 2019).
Nacházíme se blízko starobylého kostela Svaté Moudrosti a vedle patriarchálního kostela svatého Alexandra Něvského, kde jsem si před chvílí v modlitbě připomněl svatého Cyrila a Metoděje, věrozvěsty slovanských národů. V touze projevit úctu a sympatii této ctihodné Bulharské pravoslavné církvi jsem před chvílí s radostí pozdravil a objal svého bratra, Jeho Svatost, patriarchu Neofyta, jakož i metropolity posvátného synodu.
Obraťme se nyní k blahoslavené Panně Marii, Královně nebe i země, ať se přimlouvá u Vzkříšeného Pána, aby daroval této milované zemi stále potřebný impuls být zemí setkávání, kde se budete i přes kulturní, náboženské či etnické rozdíly moci nadále uznávat a ctít jako děti téhož Otce. Svoji prosbu vyjádříme zpěvem starobylé modlitby Regina Caeli. A učiníme tak tady v Sofii před ikonou Madony z Nesebaru, tzn. „Nebeská brána“, jež byla tak drahá mému předchůdci, svatému Janu XXIII., který si úctu k ní osvojil tady v Bulharsku a nesl si ji s sebou až do smrti.
Bůh překvapuje, protože miluje
Homilie papeže při mši sv. 5. května 2019, Sofie - Bulharsko
Česká sekce RV
Drazí bratři a sestry, Kristus vstal z mrtvých!
Nádherný je pozdrav, kterým si křesťané vaší země během velikonoční doby vyměňují radost ze Zmrtvýchvstalého.
Epizoda, kterou evangelia podávají v závěru a kterou jsme vyslechli, nám umožňuje pohroužit se do této radosti, k jejímuž šíření nás vybízí Pán, a připomenout si tři krásné skutečnosti, jimiž se vyznačuje život nás, učedníků: Bůh volá, Bůh překvapuje a Bůh miluje.
Bůh volá. Všechno se událo na březích Galilejského jezera, kde Ježíš povolal Petra. Vyzval jej, aby opustil rybářské řemeslo a stal se rybářem lidí (srov. Lk 5,4-11). Nyní po ušlé cestě, poté co zažil Mistrovu smrt a navzdory zvěsti o Jeho vzkříšení, se Petr vrací k předchozímu životu: „»Půjdu lovit ryby,« říká. A ostatní učedníci nezůstanou pozadu: »I my půjdeme s tebou« (Jan 21,3). Zdá se, že činí krok zpět. Petr bere znovu do rukou sítě, kterých se zřekl kvůli Ježíši. Tíha utrpení, zklamání, ba dokonce zrady se staly kamenem, který se ze srdce učedníků těžko odvaluje. Byli raněni tíhou bolesti a viny, a dobrá zvěst Vzkříšení v jejich srdci dosud nezapustila kořeny. Pán ví, jak silné je pro nás pokušení vracet se k tomu, co bylo. Petrovy sítě, stejně jako egyptské cibule, jsou v Bibli symbolem pokušení nostalgie po minulosti, chtění vzít si zpět něco z toho, co bylo opuštěno. Tváří v tvář zkušenosti selhání, bolesti, ba dokonce toho, že se věci nejeví tak, jak se doufalo, vynořuje se vždycky subtilní a nebezpečné pokušení klesat na mysli a svěšovat ruce. To je záhrobní psychologie, která všechno líčí rezignovaně, upíná se k nasládlému smutku, který jako mol nahlodává veškerou naději. Tak vzniká to největší nebezpečí, které může v lůně komunity zakořenit, totiž šedý pragmatismus života, ve kterém je zdánlivě všechno normální, zatímco víra je ve skutečnosti podrývána a degeneruje na zbytečnost (srov. Evangelii gaudium, 83).
Avšak právě tam, do Petrova selhání přichází Ježíš, začíná nanovo a trpělivě mu jde v ústrety oslovením »Šimone« (v. 15). Tímto jménem byl osloven poprvé. Pán neočekává ideální situace či nálady; tvoří je. Nečeká, že potká lidi bez problémů, bez zklamání, hříchů či omezení. On sám čelil hříchu a zklamání, aby vyšel každé živé bytosti vstříc a vybídl k cestě. Bratři, Pán povolává neúnavně. Síla Lásky převrátila každou předpověď a umí znovu začínat. V Ježíši se Bůh snaží vždycky dávat možnost. Činí tak i s námi. Denně nás volá, abychom oživili svůj příběh lásky s Ním a znovu stanuli na základě novosti, kterou je On. Každé ráno nás hledá tam, kde jsme, a zve nás, abychom se zvedli, vstali na Jeho Slovo, pohlédli vzhůru a uvěřili, že jsme stvořeni pro Nebe, nikoli pro zemi; pro výšiny života, nikoli pro nízkost smrti; zve nás, abychom nehledali »živého mezi mrtvými«. (Homilie na Velikonoční vigilii, 20. dubna 2019). Když Jej přijmeme, vystoupíme výš a obejmeme svoji krásnější budoucnost nikoli jako možnost, ale jako skutečnost. Pokud je život usměrňován Ježíšovým voláním, srdce mládne.
Bůh překvapuje. Pán úžasu nás vybízí, abychom byli nejenom překvapeni, ale abychom konali překvapivé skutky. Pán volá a při setkání s učedníky, kteří mají prázdné sítě, vybízí k něčemu neobvyklému, totiž lovit ve dne, což je na jezeře trochu divné. Opět jim vrací důvěru, dává je do pohybu a znovu podněcuje, aby riskovali a nepovažovali nic a hlavně nikoho za ztraceného. Pán úžasu rozbíjí ochromující uzavřenost, vrací smělost schopnou překonat podezření, nedůvěru a bázeň, skrývající se za oním „vždycky to tak bylo“. Bůh vzbuzuje úžas, když volá a vybízí, abychom na širém moři dějin odložili nejenom sítě, ale i sebe, a dívali se na život, na druhé i na sebe Jeho očima, které spatřují »ve hříchu děti k pozvednutí, ve smrti bratry ke vzkříšení a ve zklamání srdce k utěšení. Nebojte se tedy: Pán má tento tvůj život rád, i když máš strach jej uvidět a vzít do rukou« (tamt.)
Přicházíme tak ke třetí jistotě dneška. Bůh volá, Bůh překvapuje, protože Bůh miluje. Jeho řečí je láska. Proto vyzývá Petra i nás, abychom se naladili na stejnou řeč: »Miluješ mne?«. Petr tuto výzvu přijímá a po tak dlouhé době prožité s Ježíšem chápe, že milovat znamená odstoupit ze středu. Nyní už nezačíná od sebe, nýbrž od Ježíše: »Ty víš všechno« (Jan 21,18), odpovídá. Uznává svoji slabost, chápe, že nemůže jít vpřed jenom vlastními silami. A staví na Pánu, na síle Jeho lásky, až do konce. Toto je naše síla, kterou jsme denně vybízeni obnovovat, že totiž Pán miluje nás. Být křesťanem je povolání k důvěře, že Boží Láska je větší než každé omezení či hřích. Jedna z velkých bolestí a překážek, které dnes zakoušíme, nevzniká ani tak v porozumění, že Bůh je láska, nýbrž ve způsobu, kterým Jej hlásáme a dosvědčujeme a který pro mnohé není Jeho jménem. Bůh je láska, která miluje, rozdává, volá a překvapuje.
Ano, Boží zázrak činí z našich životů umělecká díla, necháme-li se vést Jeho láskou. Mnozí svědkové Velikonoc v této požehnané zemi zrealizovali velkolepá mistrovská díla inspirovaná jednoduchou vírou a obrovskou láskou. Obětování života bylo živým znamením Pána, kterým dovedli odvážně překonat apatii a podat křesťanskou odpověď na nesnáze, před nimiž stanuli (srov. Christus vivit, 174). Dnes jsme vybízeni spatřit a objevit to, co Pán učinil v minulosti, abychom se s Ním vrhli do budoucnosti, vědomi si toho, že On se v úspěchu či pochybení vždycky vrátí, aby nás vybídl rozhodit sítě. To co jsem řekl mladým lidem v exhortaci, kterou jsem nedávno napsal, bych rád řekl také vám. Mladá církev, mladý člověk – nikoli věkem, leč mocí Ducha – nás vybízí, abychom dosvědčovali Kristovu lásku, naléhá a vede nás k připravenosti zápasit o obecné dobro jako služebníci chudých, protagonisté revoluce lásky a služby, schopní odolávat patologiím konzumistického a mělkého individualismu. Být zamilováni v Krista, být živými svědky evangelia v každém zákoutí společnosti (srov. tamt. 174-175). Nemějte strach být svatými, kterých má tato země zapotřebí. Svatost vám neodejme sílu, život nebo radost; právě naopak, protože vy i vaši krajané tak budete tím, co si Otec přál, když vás stvořil (srov. Gaudete et exsultate, 32).
Povoláni, překvapeni a poslání z lásky!
Bulharsko je mostem mezi Východem a Západem
Promluva papeže na uvítanou, Sofie - Bulharsko
Česká sekce RV
Pane prezidente,
pane premiére,
vážení členové diplomatického sboru,
vážené autority,
zástupci různých náboženských vyznání,
drazí bratři a sestry!
Jsem rád, že se ocitám v Bulharsku, jež je místem setkání rozmanitých kultur a civilizací, mostem mezi východní Evropou a tou jižní, bránou otevřenou Blízkému východu a zemí se starobylými křesťanskými kořeny, z nichž čerpá svoje povolání usnadňovat setkávání jak v tomto regionu, tak v mezinárodním společenství. Tady je různost v úctě ke specifickým vlastnostem nazírána jako příležitost a bohatství, nikoli jako pohnutka ke sporu.
Srdečně zdravím představitele republiky, kterým děkuji za pozvání k návštěvě Bulharska, jehož se mi dostalo. Děkuji panu prezidentovi za laskavá slova, jimiž mne přivítal na tomto historickém náměstí, které nese jméno státníka Atanase Burova, jenž trpěl příkořím režimu, který neuznával svobodu myšlení.
Uctivě zdravím Jeho Svatost, patriarchu Neofyta, s nímž se za okamžik setkám, metropolity a biskupy posvátného synodu, a všechny věřící Bulharské pravoslavné církve. Vřele zdravím biskupy, kněze, řeholníky, řeholnice a všechny členy katolické církve, které přichází utvrdit ve víře a povzbudit v jejich každodenním životě a křesťanském svědectví.
Srdečně zdravím křesťany ostatních církevních společenství, členy židovské obce a muslimy a spolu s vámi vyjadřuji „silné přesvědčení, že pravé náboženské nauky vybízejí k zakotvení v hodnotách míru, k podpoře hodnot vzájemného poznání, lidského bratrství a společného soužití“ (Dokument o lidském bratrství, Abu Dhábí, 4. února 2019). Požíváme pohostinnost, kterou nám nabízí bulharský lid, aby každé náboženství, povolané prosazovat harmonii a svornost, přispívalo k kulturnímu růstu a pěstovalo prostředí, plně proniknuté úctou k člověku a jeho důstojnosti, vytvářelo živoucí svazky mezi různými civilizacemi, sensibilitami a tradicemi a odmítalo každé násilí a nátlak. Takto budou poraženi ti, kdo se všemi prostředky snaží náboženství padělat a zmanipulovat.
Moje dnešní návštěva chce v duchu navázat na tu, kterou v květnu roku 2002 vykonal sv. Jan Pavel II., a probíhá také ve vděčné vzpomínce na zdejší bezmála desetiletý sofijský pobyt apoštolského delegáta mons. Angela Giuseppe Roncalliho. Ten vždycky choval v srdci vděčnost a hlubokou úctu k vašemu národu, a to až do té míry, že kamkoli se vydával, byl jeho dům vždycky otevřen každému, aniž by musel říkat, zda je katolík či pravoslavný; postačovalo jen, že je bulharský bratr (srov. Homilie, 25, prosinec 1934). Svatý Jan XXIII. neúnavně pracoval na prosazení bratrské spolupráce se všemi křesťany, a Druhým vatikánským koncilem, který svolal a předsedal jeho první fázi, dal obrovský podnět a výraz rozvoji ekumenických vztahů.
Ve stopách těchto prozřetelnostních událostí, které počínaje rokem 1968 – tedy již před padesáti lety – oficiální bulharská delegace, složená z nejvyšších občanských a církevních představitelů navštívila Vatikán u příležitosti svátku sv. Cyrila a Metoděje. Ti přinesli evangelium slovanským národům a stáli u zrodu jejich jazyka a kultury a především hojných a trvalých plodů křesťanského svědectví a svatosti.
Ať jsou požehnáni svatí Cyril a Metoděj, spolupatroni Evropy, kteří jsou nám příkladem svými modlitbami, důvtipem a svorným apoštolským úsilím a zůstávají po víc než tisíci letech inspirátory plodného dialogu, souladu a bratrského setkávání mezi církvemi, státy a národy! Kéž jejich zářivý příklad vzbuzuje četné následovníky i v našich dnech a otevírá nové stezky míru a svornosti!
Nyní, v tomto svízelném historickém okamžiku, třicet let po skončení totalitního režimu, který věznil svobodu a iniciativu, čelí Bulharsko důsledkům emigrace, k níž došlo v posledních desetiletích, kdy více než dva miliony vašich spoluobčanů odešlo ze země hledat nové pracovní příležitosti. Zároveň je Bulharsko – jako i mnoho jiných zemí starého kontinentu – nuceno se vyrovnat s tím, co bývá označováno jako demografická zima, jež padla jako ledová opona na značnou část Evropy a je důsledkem úbytku důvěry v budoucnost. Pokles porodnosti spolu s intenzivní migrací vedly k vylidnění a opuštění mnoha vesnic a měst. Kromě toho je Bulharsko konfrontováno s těmi, kdo chtějí překročit jeho hranice ve snaze utéci před válkami, konflikty či bídou a pokoušejí se všemi způsoby dostat do bohatších zón evropského kontinentu, aby nalezli nové životní příležitosti nebo zkrátka jen bezpečné útočiště.
Pane prezidente,
znám nasazení, jímž vláda této země již roky usiluje o vytvoření takových podmínek, aby zejména mladí lidé nebyli nuceni emigrovat. Chtěl bych vás povzbudit k pokračování v této cestě a k vyvinutí veškeré snahy o zjednání příznivých podmínek pro mladé lidi, aby mohli investovat svoji svěží energii, plánovat svoji osobní a rodinnou budoucnost a mít možnost žít důstojný život ve svojí vlasti. A vás, kteří znáte drama emigrace, si dovolím pobídnout, abyste v duchu svojí tradice nezavírali oči, srdce a ruce před těmi, kdo klepou na vaše dveře.
Vaše země vždycky byla mostem mezi východem a západem, usnadňovala setkání různých kultur, etnik, civilizací a náboženství, jež tady po staletí společně žily v míru. Rozvoj Bulharska – i ten ekonomický a občanský - vede nutně skrze uznání a docenění této jeho specifické charakteristiky. Kéž tato země, ohraničená veletokem Dunaje a břehy Černého moře, zůrodněná pokornou prací mnoha generací, otevřená kulturním a obchodním výměnám, integrovaná v Evropské unii a spojená solidními svazky s Ruskem a Tureckem, nabízí svým dětem budoucnost naděje.
Bůh ať žehná Bulharsku, uchová jej mírumilovným a pohostinným a obdaří prosperitou a štěstím!
Přeložil Milan Glaser