Farnosť Rudinská

Svätý Otec vyhlásil Rok sv. Jozefa pri 150. výročí jeho titulu patróna Cirkvi

Pápež František vyhlásil mimoriadny Rok sv. Jozefa pri príležitosti 150. výročia vyhlásenia ženícha Panny Márie za patróna celej Cirkvi. Urobil tak dnes vydaným apoštolským listom Patris corde (S otcovským srdcom), v ktorom svätého Jozefa opisuje charakteristikami „milovaný otec“, „nežný a láskavý“, „poslušný“, „prijímajúci“, „tvorivo odvážny“, „pracovitý“ a držiaci sa v úzadí - „v tieni“.

O vyhlásenie svätého Jozefa za patróna Katolíckej cirkvi sa postaral bl. pápež Pius IX. dekrétom Quemadmodum Deus z 8. decembra 1870. Mimoriadny Rok sv. Jozefa, ktorý ustanovil pápež František na oslávenie 150. výročia tejto udalosti, potrvá od dnešného dňa do 8. decembra 2021.

Spolu so zverejnením apoštolského listu Patris corde vyšiel i príslušný dekrét Apoštolskej penitenciárie, ktorým sa na obdobie slávenia „Roka svätého Jozefa“ udeľuje „dar mimoriadnych odpustkov“

Ponúkam vám slovenský preklad:

Apoštolský list Svätého Otca Františka Patris corde

pri príležitosti 150. výročia vyhlásenia sv. Jozefa za patróna univerzálnej Cirkvi

So srdcom otca: tak Jozef miloval Ježiša a preto ho vo všetkých štyroch evanjeliách nazývajú „Jozefov syn“.1 Matúš a Lukáš, dvaja evanjelisti, ktorí vyzdvihovali postavu sv. Jozefa, hovoria o ňom síce málo, avšak dosť na to, aby sme pochopili, akým typom otca bol a aké poslanie mu Božia prozreteľnosť zverila.

Vieme, že bol jednoduchým tesárom (porov. Mt 13, 55), Máriiným snúbencom (porov. Mt 1, 18; Lk 1, 27); „spravodlivým človekom“ (Mt 1, 19), vždy pripraveným nasledovať Božiu vôľu, ktorá sa mu zjavila skrze Boží zákon (porov. Lk 2, 22.27.39) a v minimálne štyroch snoch (porov. Mt 1, 20; 2, 13.19.22). Po dlhej a namáhavej ceste z Nazareta do Betlehema videl Mesiáša narodiť sa v maštali, lebo inde pre nich nebolo miesta (porov. Lk 2, 7). Bol svedkom klaňania sa pastierov (porov. Lk 2, 8 – 20) a mudrcov (porov. Mt 2, 1 – 12), ktorí predstavovali jednak izraelský ľud a jednak pohanské národy.

Jozef mal odvahu stať sa pred zákonom Ježišovým otcom a dať mu meno, ktoré mu zjavil anjel: „Dáš mu meno Ježiš“ (Mt 1, 21). Ako vieme, dať nejakému človeku alebo nejakej veci meno, ako to urobil Adam v rozprávaní z Knihy Genezis (porov. 2, 19 – 20), znamenalo v dávnych kultúrach nadviazať vzťah.

Jozef spolu s Ježišovou matkou štyridsať dní po jeho narodení obetoval Dieťa Pánovi v chráme a vypočul si šokujúce Simeonovo proroctvo o Ježišovi a Márii (porov. Lk 2, 22 – 35). Aby uchránil Ježiša pre Herodesom, býval ako cudzinec v Egypte (porov. Mt 2, 13 – 18). Po návrate do vlasti viedol skrytý život v malej a temer neznámej dedinke Nazaret v Galilei – o ktorej sa hovorilo, že stadiaľ „prorok nepovstane“ a „nemôže byť stadiaľ nič dobré“ (porov. Jn 7, 52; 1, 46) – ďaleko od Betlehema, jeho rodného mesta, a od Jeruzalema, kde sa týčil chrám. Keď sa počas púte do Jeruzalema dvanásťročný Ježiš stratil, Jozef s Máriou ho s bolesťou hľadali a našli ho v chráme, ako sa zhováral s učiteľmi Zákona (porov. Lk 2, 41 – 50).

Po Márii, Božej Matke, nijaký svätý nezaberá v pápežskom učení taký priestor, ako Jozef, jej ženích. Moji predchodcovia hlbšie rozpracovali posolstvo ukryté v nemnohých informáciách o sv. Jozefovi, ktoré nám odovzdali evanjeliá, aby lepšie objasnili jeho centrálnu úlohu v dejinách spásy: blahoslavený Pius IX. ho vyhlásil za „patróna Katolíckej cirkvi“,2 ctihodný Pius XII. ho predstavil ako „patróna robotníkov“3 a svätý Ján Pavol II. ako „ochrancu Vykupiteľa“.4 Ľud ho vzýva ako „patróna dobrej smrti“.5

Po 150-tich rokoch od jeho vyhlásenia za patróna Katolíckej cirkvi blahoslaveným Piom IX. 8. decembra 1870 by som preto chcel – ako hovorí Ježiš –, aby „z plnosti srdca prehovorili ústa“ (porov. Mt 12, 34), keď sa s vami podelím o niekoľko osobných úvah o tejto mimoriadnej postave, ktorá je taká blízka každému z nás v našej ľudskej situácii. Táto moja túžba ešte vzrástla počas mesiacov pandémie, v ktorých sme mohli uprostred krízy, ktorá nás postihla, zakúsiť, že „naše životy udržiavajú bežní ľudia – na ktorých sa obyčajne zabúda – ktorí sa neobjavujú v titulkoch novín a časopisov ani na veľkých pódiách najnovších televíznych  show, ale bezpochybne práve oni dnes píšu rozhodujúce príbehy našich dejín: lekári, zdravotné sestry, zamestnanci supermarketov, upratovačky, opatrovateľky, prepravcovia, poriadkové služby, dobrovoľníci, kňazi, rehoľné sestry a toľkí iní, ktorí pochopili, že nikto sa nezachráni sám. [...] Koľkí ľudia každý deň prejavujú trpezlivosť, šíria nádej a snažia sa nezasievať paniku, ale spoluzodpovednosť. Koľkí otcovia, matky, starí rodičia či učitelia ukazujú našim deťom malými a každodennými gestami, ako čeliť kríze a ako ňou prechádzať, prispôsobiac svoje zvyky, hľadiac dopredu a povzbudzujúc k modlitbe. Koľkí ľudia sa modlia, obetujú a prihovárajú za dobro všetkých.“6 Všetci môžu objaviť vo sv. Jozefovi – mužovi, ktorý nepozorovane prechádza okolo, mužovi bežného, nenápadného a skrytého života – orodovníka, oporu a sprievodcu v ťažkých chvíľach. Svätý Jozef nám pripomína, že všetci tí, čo sú zdanlivo skrytí alebo sú „v tieni“, môžu v dejinách spásy zohrávať nenahraditeľnú úlohu. Všetkým im patria slová uznania a vďaky.

1. Milovaný otec

Veľkosť sv. Jozefa spočíva v tom, že bol Máriiným manželom a Ježišovým otcom. A takto sa – podľa slov sv. Jána Zlatoústeho – „dal do služby celému plánu spásy“.7

Svätý Pavol VI. poznamenáva, že jeho otcovstvo sa konkrétne prejavilo v tom, že „zo svojho života spravil službu zasvätenú tajomstvu vtelenia a s ním spojenému vykupiteľskému poslaniu. Svoju legálnu právomoc nad svätou rodinou využil na to, aby jej úplne daroval seba samého, svoj život, svoju prácu; svoje ľudské povolanie milovať domácich tak premenil na nadľudské darovanie seba, svojho srdca a všetkých schopností na lásku v službe Mesiášovi, ktorý rástol v jeho dome.“8

Pre túto svoju úlohu v dejinách spásy je sv. Jozef otcom, ktorého kresťanský ľud stále miluje, ako o tom svedčí skutočnosť, že v celom svete sú mu zasvätené mnohé kostoly; že mnohé náboženské inštitúty, cirkevné bratstvá a skupiny sú inšpirované jeho spiritualitou alebo nesú jeho meno; a že na jeho počesť sa konajú mnohé náboženské podujatia. Mnohí svätci a svätice ho vrúcne uctievali, medzi inými aj Terézia z Avily, ktorá si ho zvolila za svojho zástancu a orodovníka, často sa mu zverovala a dostala všetky milosti, o ktoré prosila. Povzbudená vlastnou skúsenosťou, presvedčila aj ďalších, aby ho uctievali.9

V každej modlitebnej knižke sa nachádza nejaká modlitba k sv. Jozefovi. S osobitnými prosbami sa na neho obraciame každú stredu a zvlášť v mesiaci marci, ktorý mu je tradične zasvätený.10

Dôvera ľudu vo sv. Jozefa je zhrnutá vo vyjadrení „Ite ad Ioseph“, ktoré odkazuje na čas hladomoru v Egypte, keď ľud prosil faraóna o chlieb a on mu odpovedal „Choďte k Jozefovi a urobte všetko, čo vám povie!“ (Gn 41, 55). Išlo o Jozefa, Jakubovho syna, ktorého bratia zo závisti predali (porov. Gn 37, 11 – 28) a ktorý sa následne – podľa biblického rozprávania –stal v Egypte zástupcom faraóna (porov. Gn 41, 41 – 44).

Ako Dávidov potomok (porov. Mt 1, 16.20), z ktorého koreňa mal vzísť Ježiš, podľa prísľubu proroka Nátana Dávidovi (porov. 2 Sam ) a ako ženích Márie z Nazareta je sv. Jozef akýmsi spojujúcim článkom medzi Starým a Novým zákonom.

2. Otec nežnej lásky

Jozef videl Ježiša deň za dňom rásť „v múdrosti, veku a v obľube u Boha i u ľudí“ (Lk 2, 52). Tak ako urobil Pán s Izraelom aj on učil Ježiša chodiť, držiac ho za ruku: bol pre neho ako otec, ktorý ho berie na ramená a skláňa sa k nemu, aby ho nachoval (porov. Oz 11, 3 – 4).

Ježiš videl v Jozefovi Božiu nežnú lásku: „Ako sa otec zmilúva nad deťmi, tak sa Pán zmilúva nad tými, čo sa ho boja“ (Ž 103, 13).

Jozef zaiste opakovane počul v synagóge pri modlitbe žalmov, že Boh Izraela je Bohom nežnej lásky,11 že je dobrý ku každému a „milostivý ku všetkým svojim stvoreniam“ (Ž 145, 9).

Dejiny spásy sa uskutočňujú „proti nádeji v nádeji“ (Rim 4, 18), teda prostredníctvom našich slabostí. Veľmi často si myslíme, že Boh sa spolieha len na našu dobrú a víťaznú stránku, pokým v skutočnosti sa väčšina jeho plánov realizuje prostredníctvom a napriek našej slabosti. Preto môže sv. Pavol povedať: „A aby som sa nevyvyšoval, bol mi daný do tela osteň, satanov posol, ktorý ma bije po tvári, aby som sa nevyvyšoval. Preto som tri razy prosil Pána, aby odstúpil odo mňa, ale on mi povedal: ,Stačí ti moja milosť, lebo sila sa dokonale prejavuje v slabostiʻ“ (2 Kor 12, 7 – 9).

Ak je toto perspektíva poriadku spásy, musíme sa naučiť prijímať našu slabosť s hlbokou nežnosťou.12

Zlý nás núti hľadieť na našu krehkosť negatívne, Duch ju však vynáša na svetlo s nežnou láskou. Nežnosť je najlepší spôsob ako sa dotýkať toho, čo je v nás krehké. Zdvihnutý prst a posudzovanie, ktoré používame na druhých, je často znakom neschopnosti prijať v našom vnútri vlastnú slabosť, našu vlastnú krehkosť. Iba milosrdenstvo nás zachráni pred obvinením žalobcu (porov. Zjv 12, 10). Preto je dôležité stretnúť sa s Božím milosrdenstvom najmä vo sviatosti zmierenia a zakúsiť pravdu a nežnú lásku. Paradoxne aj zlý duch nám môže povedať pravdu, ale robí to preto, aby nás usvedčil. My však vieme, že Pravda, ktorá pochádza od Boha, nás neodsudzuje, ale nás prijíma, objíma, podopiera a odpúšťa nám. Pravda sa nám neustále predkladá tak, ako to robí milosrdný otec v podobenstve (porov. Lk 15, 11 – 32): ide nám v ústrety, vracia nám dôstojnosť, dvíha nás na nohy, robí pre nás hostinu s odôvodnením, že „tento môj syn bol mŕtvy, a ožil, bol stratený, a našiel sa“ (v. 24).

Aj prostredníctvom Jozefových obáv sa deje Božia vôľa, jeho dejiny, jeho plán. Jozef nás takto učí, že viera v Boha zahŕňa aj vieru v to, že môže konať aj cez naše obavy, naše slabosti, našu krehkosť. A učí nás, že uprostred búrok života sa nemáme báť Bohu zveriť kormidlo našej loďky. Niekedy chceme mať všetko pod kontrolou, ale on vždy vidí ďalej.

3. Poslušný otec

Podobne ako Boh zjavil svoj plán spásy Márii, vyjavil svoje plány aj Jozefovi. Urobil to v snoch, ktoré sú v Biblii – rovnako ako u všetkých starých národov – považované za jeden z prostriedkov, ktorými Boh zjavuje svoju vôľu.13

Jozef sa veľmi trápil ohľadom nepochopiteľného Máriinho tehotenstva. Nechcel ju „vystaviť potupe“,14 ale rozhodol sa ju „potajomky prepustiť“ (Mt 1, 19).

V prvom sne mu anjel pomôže vyriešiť jeho vážnu dilemu: „Neboj sa prijať Máriu, svoju manželku, lebo to, čo sa v nej počalo, je z Ducha Svätého. Porodí syna a dáš mu meno Ježiš; lebo on vyslobodí svoj ľud z hriechov“ (Mt 1, 20 – 21). Jozef hneď reaguje: „Keď sa Jozef prebudil, urobil, ako mu prikázal Pánov anjel“ (Mt 1, 24). Poslušnosť mu pomohla vyriešiť jeho problém a zachrániť Máriu.

V druhom sne anjel prikazuje Jozefovi: „Vstaň, vezmi so sebou dieťa i jeho matku, ujdi do Egypta a zostaň tam, kým ti nedám vedieť, lebo Herodes bude hľadať dieťa, aby ho zmárnil“ (Mt 2, 13). Jozef neváha poslúchnuť, bez ohľadu na ťažkosti, ktoré ho čakajú: „On vstal, vzal za noci dieťa i jeho matku a odišiel do Egypta. Tam zostal až do Herodesovej smrti“ (Mt 2, 14 – 15).

V Egypte Jozef s dôverou a trpezlivo čakal, kedy mu anjel dá sľúbený pokyn na návrat do domoviny. Hneď ako mu v treťom sne Boží posol nariadi – po tom, čo ho informoval o smrti tých, čo chceli dieťa zabiť –, aby vstal, vzal so sebou dieťa i jeho matku a vrátil sa do izraelskej krajiny (porov. Mt 2, 19 – 20), Jozef znova bez váhania poslúchne: „On vstal, vzal dieťa i jeho matku a vrátil sa do izraelskej krajiny“ (Mt 2, 21).

Avšak na spiatočnej ceste, „keď sa dopočul, že v Judei kraľuje Archelaus namiesto svojho otca Herodesa, bál sa ta ísť. Varovaný vo sne [to je štvrtý raz, čo sa tak stalo], odobral sa do galilejského kraja. Keď ta prišiel, usadil sa v meste, ktoré sa volá Nazaret“ (Mt 2, 22 – 23).

Evanjelista Lukáš zasa hovorí, že Jozef podstúpil dlhú a namáhavú cestu z Nazareta do Betlehema, aby sa dal zapísať vo svojom rodnom meste a splnil tak nariadenie cisára Augusta Cézara o súpise ľudu. A práve tu sa narodil Ježiš (porov. 2, 1 – 7) a zapísali ho do registra Rímskeho impéria, ako všetky ostatné deti.

Svätý Lukáš sa zvlášť snaží zdôrazniť, že Ježišovi rodičia dodržiavali všetky predpisy Zákona: obrad Ježišovej obriezky, Máriino očisťovanie po pôrode, obeta prinesená Bohu za prvorodeného (porov. 2, 21 – 24).15

V každej situácii svojho života dokázal Jozef povedať svoje „fiat“ tak ako Mária pri zvestovaní a Ježiš v Getsemanskej záhrade.

Vo svojej úlohe hlavy rodiny učil Jozef Ježiša, aby bol poslušný rodičom (porov. Lk 2, 51), podľa Božieho prikázania (porov. Ex 20, 12).

Počas skrytého života v Nazarete sa Ježiš v Jozefovej škole učil plniť Otcovu vôľu. Táto vôľa sa stala jeho každodenným pokrmom (porov. Jn 4, 34). Aj v najťažšej chvíli svojho života, ktorú prežíval v Getsemani, dal prednosť Božej vôli pred svojou16 a „stal sa poslušným až na smrť, až na smrť na kríži“ (Flp 2, 8). Preto autor Listu Hebrejom uzatvára, že Ježiš „z toho, čo vytrpel, naučil sa poslušnosti“ (5, 8).

Zo všetkých týchto udalostí vyplýva, že „Boh povolal sv. Jozefa, aby uskutočňovaním svojej otcovskej úlohy slúžil osobe a poslaniu Ježiša. To je práve spôsob, akým Jozef spolupracoval v plnosti času na veľkom tajomstve spásy a takto naozaj bol služobníkom spásy.“17

4. Prijímajúci otec

Jozef prijal Máriu bezpodmienečne. Dôveroval anjelovým slovám. „Šľachetnosť jeho srdca je taká veľká, že to, čo sa naučil zo zákona, podriaďuje láske. Dnes v tomto svete, kde je zjavné psychické, slovné a fyzické násilie na ženách, sa Jozef ukazuje ako vzor úctivého a citlivého muža, ktorý, hoci nemá všetky informácie, rozhodne sa ochrániť Máriino dobré meno, jej dôstojnosť a život. V jeho pochybnostiach o tom, ako najlepšie konať, mu Boh svojím svetlom pomohol prijať toto rozhodnutie.“18

V našom živote sa mnohokrát stanú veci, ktorých význam nechápeme. Našou prvou reakciou je často sklamanie a vzbura. Jozef necháva bokom svoje vlastné myšlienky, aby prijal sled udalostí, a hoci sa mu zdajú tajomné, prijme ich, preberie za ne zodpovednosť a urobí ich súčasťou vlastného príbehu. Ak sa nezmierime s vlastným príbehom, nedokážeme urobiť ani nasledujúci krok, pretože stále budeme rukojemníkmi našich očakávaní a následných sklamaní.

Duchovný život, ktorý nám Jozef naznačuje, nie je cestou objasňovania, ale cestou prijímania. Iba počnúc týmto prijatím, týmto zmierením, začíname vidieť väčší príbeh a hlbší zmysel. Akoby sme tu počuli ozvenu vášnivých Jóbových slov, ktorý na výzvu svojej manželky, aby sa vzbúril za všetko zlo, ktoré sa mu deje, odpovedá: „Azda máme len dobré brať od Pána, a zlé prijať by sme nemali?“ (Jób 2, 10).

Jozef zaiste nie je človekom pasívne zmiereným so všetkým. Je odvážny a veľmi aktívny. Prijatie je v našom živote spôsob, akým sa prejavuje dar sily, ktorá k nám prichádza od Ducha Svätého. Iba Pán nám môže dať silu potrebnú na prijatie života takého, aký je, so všetkými jeho protirečeniami, frustráciami, sklamaniami.

Ježišov príchod medzi nás je darom od Otca, ktorý nám umožňuje zmieriť sa s našou konkrétnou históriou, aj keď ju úplne nechápeme.

Zdá sa, že takisto ako Boh povedal Jozefovi: „Jozef, syn Dávidov, neboj sa“ (Mt 1, 20), opakuje aj nám: „Nebojte sa!“. Musíme odložiť hnev a sklamanie a bez akejkoľvek svetskej rezignácie, no s nádejou a odvahou prijať aj to, čo sme si nezvolili, no predsa to existuje. Takéto prijatie života nás otvorí pre jeho skrytý význam. Život každého z nás sa môže zázračne znovuzrodiť, ak nájdeme odvahu žiť podľa toho, čo nám ukazuje evanjelium. A nezáleží na tom, či sa teraz zdá, že všetko ide zlým smerom a že niektoré veci už nemožno napraviť. Boh môže dať vyklíčiť kvetom aj medzi skalami. Aj keď nám naše srdce niečo vyčíta, „Boh je väčší ako naše srdce a vie všetko“ (1Jn 3, 20).

Tu sa znovu ukazuje kresťanský realizmus, ktorý neodmieta nič z toho, čo existuje. Realita vo svojej tajomnej neredukovateľnosti a komplexnosti nesie v sebe existenciálny zmysel s jeho svetlými i tienistými stránkami. Preto môže apoštol Pavol napísať: „Vieme, že tým, čo milujú Boha, všetko slúži na dobré“ (Rim 8, 28). A svätý Augustín dodáva: „aj to, čo nazývame zlom (etiam illud quod malum dicitur)“.19 V tejto širšej perspektíve dáva viera zmysel každej udalosti, tak radostnej, ako aj smutnej.

Nesmieme si nikdy myslieť, že veriť znamená nachádzať ľahké a uspokojivé riešenia. Viera, ktorej nás učil Kristus, je naopak taká, akú vidíme u sv. Jozefa. On nehľadal nejaké rýchle riešenia, ale čelil realite „s otvorenými očami“, prijímajúc osobnú zodpovednosť.

Jozefov postoj nás povzbudzuje, aby sme prijímali druhých takých, akí sú, bez výnimky, a aby sme sa predovšetkým s láskou venovali slabým, pretože Boh si vyvolil to, čo je slabé (porov. 1 Kor 1, 27), „on je otec sirôt a záchranca vdov“ (Ž 68, 6) a prikázal nám milovať cudzincov.20

Rád si predstavujem, že Ježiš sa v podobenstve o márnotratnom synovi a milosrdnom otcovi (porov. Lk 15, 11 – 32) inšpiroval práve postojmi sv. Jozefa.

5. Tvorivo odvážny otec

Ak je prvým krokom každého skutočného vnútorného uzdravenia prijatie vlastnej osobnej histórie a v nej aj toho, čo sme si v našom živote nezvolili, treba dodať aj ďalšiu dôležitú vlastnosť: kreatívnu odvahu. Tá sa objavuje predovšetkým vtedy, keď nás postretnú problémy. Skutočne pred ťažkosťami sa možno zastaviť a vzdať sa, alebo sa istým spôsobom s nimi popasovať. Niekedy sú to práve ťažkosti, čo z každého z nás vytiahnu zdroje, o ktorých sme ani netušili, že ich máme.

Keď čítame „evanjeliá o detstve“, často sa pýtame, prečo Boh nekonal priamo a jasne. Boh však koná prostredníctvom udalostí a osôb. Jozef bol človek, prostredníctvom ktorého sa Boh postaral o začiatky dejín spásy. On bol skutočným „zázrakom“, pomocou ktorého Boh zachránil Dieťa a jeho matku. Nebo konalo tak, že dôverovalo kreatívnej odvahe tohto muža, ktorý keď dorazil do Betlehema a nenašiel príbytok, kde by Mária mohla porodiť, zariadil a upratal maštaľ, aby sa podľa možností stala miestom na prijatie Božieho Syna, ktorý prichádzal na svet (porov. Lk 2, 6 – 7). Pred nebezpečenstvom hroziacim od Herodesa, ktorý chcel zabiť Dieťa, bol Jozef znova vo sne upozornený, aby ochránil Dieťa, a uprostred noci zorganizuje útek do Egypta (porov. Mt 2, 13 – 14).

Pri povrchnom čítaní týchto rozprávaní máme vždy dojem, že svet je vydaný na milosť silným a mocným, avšak „dobrá zvesť“ evanjelia spočíva v tom, že nám ukazuje, ako napriek arogancii a násiliu pozemských vládcov Boh vždy nájde spôsob, ako uskutočniť svoj plán spásy. Aj náš život sa niekedy zdá vydaný na milosť a nemilosť mocným silám, ale evanjelium nám hovorí, že podstatné je to, že Boh nás vždy dokáže zachrániť, ak použijeme rovnakú tvorivú odvahu ako tesár z Nazareta, ktorý bol schopný premeniť problém na možné riešenie, keď na prvé miesto kladie vždy dôveru v Božiu prozreteľnosť.

Ak sa niekedy zdá, že nám Boh nepomáha, neznamená to, že nás opustil, ale že nám dôveruje. Dôveruje v našu schopnosť niečo naplánovať, vymyslieť, nájsť riešenie.

Ide o rovnakú tvorivú odvahu, akú ukázali priatelia ochrnutého muža, keď ho spustili cez strechu, aby sa dostal k Ježišovi (porov. Lk 5, 17 – 26). Ťažkosti nezastavili týchto odvážnych a vytrvalých priateľov. Boli presvedčení, že Ježiš môže uzdraviť chorého, „ale keď pre zástup nenašli priechod, kadiaľ by ho vniesli, vyšli na strechu a cez povalu ho na lôžku spustili priamo pred Ježiša. Keď videl ich vieru, povedal: ,Človeče, odpúšťajú sa ti hriechyʻ“ (v. 19 – 20). Ježiš ocenil kreatívnu vieru, s ktorou sa títo ľudia usilovali priniesť svojho chorého priateľa.

Evanjelium nám nepodáva nijaké správy o tom čase, keď Mária, Jozef a Dieťa Ježiš žili v Egypte. Zaiste museli jesť, nájsť si ubytovanie a prácu. Netreba však veľkú predstavivosť, aby sme si domysleli to, o čom evanjelium mlčí. Svätá rodina musela čeliť konkrétnym problémom ako mnohé iné rodiny, ako mnohí naši priatelia migranti, ktorí aj dnes riskujú životy, aby ušli pred nešťastím a hladom. V tomto ohľade som presvedčený, že sv. Jozef je skutočne zvlášť patrónom všetkých, ktorí musia opustiť svoju krajinu v dôsledku vojny, nenávisti, prenasledovania a biedy.

Na konci každej udalosti, v ktorej bol Jozef hlavným hrdinom, evanjelium poznamenáva, že vstal, vzal so sebou Dieťa a jeho matku, a urobil, čo mu Boh prikázal (porov. Mt 1, 24; 2, 14.21). Ježiš a Mária, jeho Matka, sú vskutku najcennejším pokladom našej viery.21

V Božom pláne spásy nemožno oddeliť Syna od jeho Matky, od tej, ktorá „napredovala na ceste viery a verne vytrvala vo svojom spojení so Synom až po kríž“.22

Musíme sa preto stále pýtať, či my sami zo všetkých svojich síl chránime Ježiša a Máriu, ktorí sú tajomne zverení aj našej zodpovednosti, našej starostlivosti, našej ochrane. Syn Všemohúceho prišiel na svet a prijal veľmi zraniteľný stav. Potreboval Jozefa, aby ho bránil, chránil, staral sa o neho a aby ho vychoval. Boh dôveroval tomuto človeku rovnako ako Mária, ktorá v Jozefovi našla nielen toho, kto jej zachránil život, ale aj toho, kto sa vždy postará o ňu i o Dieťa. V tomto zmysle je bezpochyby sv. Jozef ochrancom Cirkvi, pretože Cirkev je predĺžením Kristovho tela v dejinách rovnako ako sa v materstve Cirkvi odráža Máriino materstvo.23 V tom, že Jozef chráni Cirkev, naďalej chráni aj Dieťa a jeho matku, a aj my, keď milujeme Cirkev, milujeme tiež Dieťa a jeho matku.

Toto Dieťa raz povie: „Čokoľvek ste urobili jednému z týchto mojich najmenších bratov, mne ste urobili“ (Mt 25, 40). Takže každý chudobný, trpiaci, zomierajúci; každý cudzinec, každý väzeň a každý chorý je „dieťaťom“, ktoré Jozef naďalej chráni. Preto je sv. Jozef vzývaný ako ochranca nešťastných, biednych, vyhnancov, trpiacich, chudobných a zomierajúcich. A preto Cirkev nemôže nemilovať v prvom rade tých najmenších, pretože Ježiš ich dal na prvé miesto, stotožnil sa s nimi. Od Jozefa sa máme učiť rovnakej starostlivosti a zodpovednosti: milovať Dieťa a jeho matku; milovať sviatosti a dobročinnú lásku; milovať Cirkev a chudobných. Každá z týchto skutočností vždy predstavuje Dieťa a jeho matku.

6. Pracujúci otec

Ďalšia charakteristická stránka sv. Jozefa, ktorá sa vyzdvihovala už od čias prvej sociálnej encykliky Rerum novarum Leva XIII., bol jeho vzťah k práci. Jozef bol tesár, ktorý poctivo pracoval, aby zaistil živobytie pre svoju rodinu. Od neho sa Ježiš učil, čo znamená jesť ovocie svojej práce a akú hodnotu, dôstojnosť a radosť to prináša.

V tejto našej dobe, v ktorej sa práca znova stáva naliehavou sociálnou témou a nezamestnanosť niekedy dosahuje nebývalých rozmerov aj v tých štátoch, ktoré sa desaťročia tešili prosperite, je nevyhnutné, aby sme si znovu uvedomili a pochopili význam dôstojnej práce, ktorej príkladným patrónom je sv. Jozef.

Práca znamená účasť na samotnom diele spásy; je príležitosťou na urýchlenie príchodu Božieho kráľovstva, na rozvinutie vlastných talentov a schopností, ktoré dávame do služby spoločnosti a bratského spoločenstva. Práca sa stáva príležitosťou nielen na vlastnú sebarealizáciu, ale predovšetkým na realizáciu primárnej bunky spoločnosti, ktorou je rodina. Rodina bez zamestnania je viac vystavená ťažkostiam, napätiam, zlomom a dokonca zúfalému pokušeniu rozchodu. Ako môžeme hovoriť o ľudskej dôstojnosti bez zasadzovania sa o to, aby mal každý možnosť dôstojného živobytia?

Pracujúci človek, nech má akékoľvek zamestnanie, spolupracuje so samotným Bohom a stáva sa istým spôsobom tvorcom sveta, ktorý ho obklopuje. Kríza našich čias, ktorá je ekonomickou, sociálnou, kultúrnou a duchovnou krízou, môže byť pre všetkých výzvou, aby znovuodhalili hodnotu, význam a nutnosť práce, aby nastal nový „normálny život spoločnosti“, z ktorého nikto nebude vylúčený. Práca sv. Jozefa nám pripomína, že sám Boh, ktorý sa stal človekom, nepohŕdal prácou. Nezamestnanosť, ktorá postihuje mnohých bratov a sestry a ktorá v poslednej dobe v dôsledku pandémie Covidu-19 stúpa, musí byť upozornením, aby sme prehodnotili naše priority. Prosme sv. Jozefa, robotníka, aby sme našli spôsob, ako vyjadriť svoje pevné presvedčenie, že nijaký mladý, nijaký človek, nijaká rodina nesmie byť bez práce!

7. Tieň Otca

Poľský spisovateľ Jan Dobraczyński vo svojej knihe Tieň Otca24 vyrozprával životný príbeh sv. Jozefa vo forme románu. Postavu Jozefa opisuje pomocou sugestívneho obrazu tieňa: voči Ježišovi je Jozef akoby tieňom nebeského Otca na zemi. Ochraňuje ho, stráži, nikdy sa od neho neodlúči, ale stále sleduje jeho kroky. Spomeňme si, čo Mojžiš pripomínal Izraelu: „Na púšti si sám videl, ako ťa Pán, tvoj Boh, nosil ako muž, ktorý nesie svojho syna po celej ceste“ (porov. Dt 1, 31). Takto Jozef plnil svoju otcovskú úlohu celý svoj život.25

Otcami sa nerodíme, otcami sa stávame. A nestávame sa nimi tým, že privedieme na svet dieťa, ale preto, že prevezmeme zodpovednosť za starostlivosť oň. Zakaždým, keď ktokoľvek prijme starostlivosť o život druhého, v istom zmysle plní voči nemu otcovskú úlohu.

V súčasnej spoločnosti sa deti často zdajú byť sirotami bez otcov. Aj dnešná Cirkev potrebuje otcov. Stále je totiž aktuálne upozornenie sv. Pavla adresované Korinťanom: „Keby ste mali hoc aj desaťtisíc vychovávateľov v Kristovi, otcov nemáte mnoho“ (1 Kor 4, 15); a každý kňaz alebo biskup by mohol, podobne ako apoštol, dodať: „lebo v Kristovi Ježišovi ja som vás splodil skrze evanjelium“ (tamže). A Galaťanom hovorí: „Deti moje, znovu vás v bolestiach rodím, kým vo vás nebude stvárnený Kristus“ (4, 19).

Byť otcami značí uvádzať deti do života a do reality. Nedržať ich, nebyť príliš ochranársky ani vlastnícky, ale urobiť ich skôr schopnými samostatne a slobodne sa rozhodovať, otvoriť sa pre nové možnosti. Možno preto prisúdila tradícia Jozefovi popri pomenovaní otec aj prívlastok „prečistý“. Neoznačuje to len afektívnu stránku, ale zahŕňa to postoj, ktorý je opakom vlastnenia. Čistota je slobodou od vlastnenia vo všetkých oblastiach života. Iba ak je láska čistá, je skutočne láskou. Láska, ktorá chce vlastniť, sa napokon stáva nebezpečnou: zväzuje, zadúša, robí nešťastnými. Sám Boh miloval človeka čistou láskou, ponechajúc ho slobodného, aj keď pochybil a obrátil sa proti nemu. Logika lásky je vždy logikou slobody a Jozef vedel milovať mimoriadne slobodne. Nikdy sám seba nestaval do centra. Vedel sa stiahnuť a do centra svojho života postaviť Máriu a Ježiša.

Jozefovo šťastie nespočíva v logike sebaobetovania, ale v sebadarovaní. Nikdy u neho necítime frustráciu, ale iba dôveru. Jeho vytrvalé mlčanie nezahŕňa sťažnosti, ale vždy konkrétne skutky dôvery. Svet dnes potrebuje otcov, nechce pánov ani tých, čo chcú druhých vlastniť preto, aby zaplnili vlastné prázdno. Odmieta tých, čo si zamieňajú autoritu s autoritárstvom, službu so servilnosťou, konfrontáciu s utláčaním, dobročinnú lásku s asistencializmom, silu s deštruktivitou. Každé pravé povolanie sa rodí zo sebadarovania, ktoré je ovocím zrelej obety. Aj v kňazstve a v zasvätenom živote sa vyžaduje tento druh zrelosti. Nech ide o akékoľvek povolanie, či už do manželstva, na život v celibáte alebo panenstve, k zrelému sebadarovaniu sa nedá dospieť, ak sa zastavíme len pri logike obety. Vtedy hrozí, že namiesto toho, aby povolanie bolo znamením krásy a radosti lásky, bude prejavom nešťastia, smútku a frustrácie.

Otcovstvo, ktoré sa zrieka pokušenia žiť životom detí, vždy otvára priestor pre niečo neočakávané. Každé dieťa vždy v sebe nesie jedinečné tajomstvo; niečo celkom nové, čo možno odhaliť len s pomocou otca, ktorý rešpektuje jeho slobodu. Otca, ktorý si uvedomuje, že jeho výchovné pôsobenie sa zavŕši a jeho otcovstvo sa naplní, iba ak sa stane „neužitočným“, keď vidí, že sa dieťa stáva samostatným a kráča samo po cestách života. Keď sa stane podobný Jozefovi, ktorý vždy vedel, že toto Dieťa nie je jeho, ale bolo mu len zverené do starostlivosti. Napokon to je to, čo nám Ježiš chce naznačiť, keď hovorí: „Ani Otcom nevolajte nikoho na zemi, lebo len jeden je váš Otec, ten nebeský“ (Mt 23, 9).

Zakaždým, keď plníme úlohu otcov, musíme mať na pamäti, že to nemá nič spoločné s vlastnením, ale ide o „znamenie“, ktoré odkazuje na vznešenejšie otcovstvo. V istom zmysle sme všetci neustále v Jozefovej situácii: sme tieňom jediného nebeského Otca, ktorý „dáva slnku vychádzať nad zlých i dobrých a posiela dážď na spravodlivých i nespravodlivých“ (Mt 5, 45). A tiež tieňom, ktorý nasleduje Syna.

* * *

„Vstaň, vezmi so sebou dieťa i jeho matku“ (Mt 2, 13), povedal Boh sv. Jozefovi.

Cieľom tohto apoštolského listu je prehĺbiť našu lásku k tomuto veľkému svätcovi a povzbudiť k prosbám o jeho príhovor a k nasledovaniu jeho čností a jeho zápalu.

Špecifickým poslaním svätých nie je totiž len sprostredkovanie zázrakov a milosti, ale aj prihováranie sa za nás pred Bohom, ako to robil Abram26 a Mojžiš27, a ako to robí Ježiš, „jediný prostredník“ (porov. 1 Tim 2, 5), ktorý je naším „zástancom“ pred Bohom Otcom (1 Jn 2, 1) a ktorý „žije stále, aby sa za [nás] prihováral“ (Hebr 7, 25; porov. Rim 8, 34).

Svätí pomáhajú všetkým veriacim „usilovať sa o svätosť a dokonalosť vo vlastnom stave“.28 Ich život je konkrétnym dôkazom, že je možné žiť podľa evanjelia.

Ježiš povedal: „Učte sa odo mňa, lebo som tichý a pokorný srdcom“ (Mt 11, 29), a ich život je príkladom hodným nasledovania. Sv. Pavol výslovne vyzýva: „Prosím vás teda, napodobňujte ma!“ (1 Kor 4, 16).29 A svojím výrečným mlčaním hovorí to isté sv. Jozef. Zoči-voči príkladu toľkých svätcov a svätíc sa sv. Augustín pýta: „Či nemôžem robiť to, čo robili títo?“ A tak definitívne završuje svoje obrátenie so zvolaním: „Neskoro som ťa začal milovať, krása taká stará a taká nová“.30

Napokon ostáva už len poprosiť sv. Jozefa o milosť milostí: o naše obrátenie.

Obráťme sa k nemu so svojou modlitbou:

Buď pozdravený ochranca Vykupiteľa

a ženích Panny Márie.

Tebe Boh zveril svojho Syna;

v teba Mária vložila svoju dôveru;

s tebou sa Kristus stal mužom.

Ó, blažený Jozef, ukáž, že si aj naším otcom

a veď nás po ceste života.

Vypros nám milosť, milosrdenstvo a odvahu

a ochráň nás pred každým zlom. Amen.

V Ríme pri sv. Jánovi v Lateráne 8. decembra, na sviatok Nepoškvrneného Počatia Panny Márie, v roku 2020, ôsmom roku môjho pontifikátu

František

_______

1 Lk 4, 22; Jn 6, 42; cfr Mt 13, 55; Mk 6, 3.

2 S. Rituum Congreg.: Quemadmodum Deus (8. decembra 1870). In: ASS 6 (1870 – 71), 194.

3 Porov. Príhovor pri príležitosti sviatku sv. Jozefa, robotníka, k talianskemu združeniu ACLI (1. mája 1955). In: AAS 47 (1955), 406.

4 Apošt. exhortácia Redemptoris custos (15. augusta 1989). In: AAS 82 (1990), 5 – 34.

5 Katechizmus Katolíckej cirkvi, 1014.

6 Meditácia v čase pandémie (27. marca 2020): L’Osservatore Romano, 29. marca 2020, s. 10.

7 In Matth. Hom, V, 3. In: PG 57, 58.

8 Homília (9. marca 1966). In: Insegnamenti di Paolo VI, IV (1966), 110.

9 Porov. Libro della vita, 6, 6 – 8.

10 Každý deň už viac ako štyridsať dní po ranných chválach sa modlím modlitbu k sv. Jozefovi, prevzatú z francúzskej knihy pobožností z devätnásteho storočia od Kongregácie rehoľníčok Ježiša a Márie, ktorá vyjadruje úctu, dôveru a istú výzvu k sv. Jozefovi: „Slávny patriarcha sv. Jozef, pod ktorého právomoc boli zverené nemožné záležitosti, príď mi na pomoc v týchto okamihoch úzkosti a ťažkostí. Vezmi pod svoju ochranu tieto ťažké a zložité situácie, ktoré ti zverujem, aby mali šťastné riešenie. Môj milovaný otec, celú svoju dôveru vkladám v teba. Kiež sa nehovorí, že ťa vzývame darmo, a preto ty zmôžeš u Ježiša a Márie všetko, ukáž mi, že tvoja dobrota je rovnako veľká, ako tvoja moc. Amen.“

11 Porov. Dt 4, 31; Ž 69, 17; 78, 38; 86, 5; 111, 4; 116, 5; Jer 31, 20.

12 Porov. Apošt. exhortácia Evangelii gaudium (24. novembra 2013), 88; 288. In: AAS 105 (2013), 1057; 1136 –1137.

13 Porov. Gn 20, 3; 28, 12; 31, 11.24; 40, 8; 41, 1– 32; Nm 12, 6; 1 Sam 3, 3 – 10; Dan 2; 4; Jób 33, 15.

14 V týchto prípadoch mohlo byť následkom aj kameňovanie (porov. Dt 22, 20 – 21).

15 Porov. Lv 12, 1 – 8; Ex 13,2.

16 Porov. Mt 26, 39; Mk 14, 36; Lk 22, 42.

17 Sv. Ján Pavol II.: Apoštolská exhortácia Redemptoris custos (15. augusta 1989), 8. In: AAS 82 (1990), 14.

18 Homília na svätej omši spojenej s blahorečeniami, Villavicencio – Kolumbia (8. septembra 2017): AAS 109 (2017), 1061.

19 Enchiridion de fide, spe et caritate, 3.11. In: PL 40, 236.

20 Porov. Dt 10, 19; Ex 22, 20 – 22; Lk 10, 29 – 37.

21 Porov. S. Rituum Congreg.: Quemadmodum Deus (8. decembra1870). In: ASS 6 (1870 – 71), 193; Pii IX, Inclytum Patriarcham (7. júla 1871): l.c., 324 – 327.

22 Druhý vatikánsky koncil: Dogmatická konštitúcia o Cirkvi Lumen gentium, 58.

23 Porov. Katechizmus Katolíckej cirkvi, 963 – 970.

24 Originálne vydanie: Cień Ojca, Warszawa 1977.

25 Porov. Sv. Ján Pavol II.: Apošt. exhortácia Redemptoris custos, 7 – 8. In: AAS 82 (1990), 12 – 16.

26 Porov. Gn 18, 23 – 32.

27 Porov. Ex 17, 8 – 13; 32, 30 – 35.

28 Druhý vatikánsky koncil: Dogm. konštitúcia o Cirkvi Lumen gentium, 42.

29 Porov. 1 Kor 11, 1; Flp 3, 17; 1 Sol 1, 6.

30 Confessioni, 8, 11, 27: PL 32, 761; 10, 27, 38: PL 32, 795.

Preložila Mária Spišiaková

Ponúkam vám aj český preklad:

„Patris corde“ – Otcovským srdcom - apoštolský list venovaný svätému Jozefovi.

Patris corde

Apoštolský list u příležitosti 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za Ochránce všeobecné církve

Česká sekce RV

Patris corde – otcovským srdcem Josef miloval Ježíše, který je ve všech čtyřech evangeliích nazýván »synem Josefovým«[1].

Dva evangelisté, Matouš a Lukáš, kteří jej zmiňují, o něm nemluví mnoho, ale přece jen dost, aby bylo možné pochopit, jakým byl otcem a jaké poslání mu svěřila Prozřetelnost.

Víme, že byl obyčejným tesařem (Mk 13,55), který byl zasnouben s Pannou Marií (srov. Mt 1,18; Lk 1,27); »spravedlivým mužem« (Mt 1,19), jenž byl stále připraven plnit Boží vůli, vyjádřenou v Božím Zákonu (srov. Lk 2,22.27.39) a ve čtyřech snech (Mt 1,20; 2,13.19.22). Po dlouhé a úmorné cestě z Nazareta do Betléma, spatřil Mesiáše, který se narodil ve stáji, protože jinde »pro ně nebylo místo« (Lk 2,7). Byl svědkem toho, jak se Mesiáši klaněli pastýři (srov. Lk 2,8-20) a mudrci (srov. Mt 2,1-12), kteří reprezentovali lid Izraele i pohanské národy.

Měl odvahu ujmout se zákonného otcovství Ježíše, jemuž dal jméno zjevené andělem: »dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů« (Mt 1,21). Jak známo, pojmenovat někoho nebo něco znamenalo ve starověku stát se jejich vlastníkem, podobně jako Adam v knize Geneze (srov. Gn 2,19-20).

V chrámu, čtyřicet dní po Ježíšově narození, představil Josef spolu s Marií Dítě Pánu a s údivem vyslechl proroctví, které pronesl Simeon o Ježíšovi a Marii (srov. Lk 2,22-35). Aby ochránil Ježíše, přebýval v Egyptě jako cizinec (srov. Mt 2,13-18). Po návratu do vlasti se usadil ve skrytu neznámé obce Nazaret v Galileji - odkud, jak se říkalo, »nepovstane žádný prorok« a »nemůže vzejít nic dobrého« (srov. Jan 7,52; 1,46) – daleko od Betléma, svého rodného města, i od Jeruzaléma, kde stál chrám. Když se během poutě do Jeruzaléma ztratil dvanáctiletý Ježíš, hledal ho Josef v úzkosti spolu s Marií a nalezl právě v chrámu, kde rozmlouval s učiteli Zákona (srov. Lk 2,41-50).

Po Marii, Matce Boží, nemá žádný světec v papežském magisteriu tolik prostoru jako Josef, její Snoubenec. Moji předchůdci hlouběji pronikli do poselství, které v těch několika větách podává evangelium, aby více zdůraznili jeho ústřední roli v dějinách spásy. Blahoslavený Pius IX. jej prohlásil za „Ochránce katolické církve“[2], ctihodný Pius XII. jej představil jako „Patrona dělníků“[3] a svatý Jan Pavel II. jako „Ochránce Vykupitele“[4]. Lidé se mu svěřují jako „patronovi šťastné smrti“[5].

Ke 150. výročí jeho vyhlášení za Ochránce katolické církve bl. Piem IX. (8. prosince 1870), bych se s vámi rád podělil několika reflexemi o této nezvyklé postavě, která je tak blízká lidské situaci každého z nás, aby – jak říká Ježíš - »ústa mluvila to, čeho je srdce plné« (srov. Mt 12,34). Tato touha narůstala během uplynulých měsíců pandemie, kdy uprostřed krize, jež nás postihuje, můžeme zakoušet, že „naše životy jsou spřádány a neseny obyčejnými lidmi, kteří jsou obvykle opomíjeni a nevyskytují se na titulních stranách novin a časopisů, ani na velkých přehlídkách nejnovějších show, ale nepochybně dnes píší rozhodující události našich dějin: lékaři, ošetřovatelé a ošetřovatelky, zaměstnanci supermarketů, uklízečky, pečovatelky, dopravci, pořádkové síly, dobrovolníci, kněží, řeholnice a mnoho a mnoho dalších, kteří pochopili, že nikdo se nezachrání sám. [...] Kolik jen lidí denně prokazuje trpělivost a dodává naději, snaží se nerozsévat paniku, nýbrž sdílenou odpovědnost. Kolik otců, matek, prarodičů a učitelů ukazuje našim dětem nepatrnými všedními gesty, jak čelit a překonat krizi novým uzpůsobením zvyklostí, pozvednutím zraku a podnětem k modlitbě. Kolik lidí se modlí, obětuje a přimlouvá za dobro všech“[6]. Všichni mohou ve svatém Josefovi, nepovšimnutém muži, všedním, diskrétním a skrytém člověku nalézt přímluvce, pomocníka a průvodce těžkými časy. Svatý Josef nám připomíná, že všichni ti, kdo se zdánlivě skrývají nebo jsou v „druhé linii“, mají výjimečně činný podíl na dějinách spásy. Jim všem patří uznání a vděčnost.

Milovaný otec

Velikost svatého Josefa spočívá v tom, že byl Mariiným snoubencem a Ježíšovým otcem. Stal se tak „služebníkem všeobecného záměru spásy“, jak říká sv. Jan Zlatoústý[7].

Svatý Pavel VI. podotýká, že jeho otcovství se konkrétně vyjadřovalo tím, že „učinil ze svého života službu, obětoval ho mysteriu vtělení a souvisejícímu vykupitelskému poslání, použil moc, která mu patřila podle Zákona ve Svaté Rodině, aby cele odevzdal sebe, svůj život a svoji práci, přetvořil svoje lidské povolání k rodinné lásce v nadlidskou oběť sebe, svého srdce a všech schopností, v lásku danou do služeb Mesiáše, vyrůstajícímu v jeho domě“[8].

Vzhledem k této roli v dějinách spásy je sv. Josef otcem, jehož křesťanský lid vždycky miloval, o čemž svědčí fakt, že je mu na celém světě zasvěceno mnoho kostelů; četné řeholní instituty, bratrstva a církevní uskupení se jím inspirují a nosí jeho jméno, že se od věků k jeho cti slouží různé pobožnosti. Mnoho svatých bylo jeho horoucími ctiteli, mezi nimiž sv. Terezie z Avily, která si jej zvolila za svého přímluvce a prostředníka, často mu svěřovala sebe a dostávala všechny milosti, o něž prosila, a na základě svojí zkušenosti pak k této pobožnosti vybízela druhé.[9]

V každé knížce pobožností lze nalézt nějakou modlitbu ke sv. Josefovi. Zvláště výzvu, která je mu adresována každou středu, a po celý měsíc březen, který je mu tradičně zasvěcen.[10]

Důvěru lidu ke sv. Josefovi shrnuje výraz: „Ite ad Ioseph, který spadá do doby hladu v Egyptě, kdy lidé žádali chléb od faraóna, který jim odpověděl: »Jděte k Josefovi. Co on řekne, udělejte« (Gn 41,55). Jednalo se o Josefa, Jakubova syna, kterého bratři ze žárlivosti prodali (srov. Gn 37,11-28) a který se podle biblického příběhu stal správcem Egypta (srov. Gn 41,41-44).

Jako potomek Davidův (srov. Mt 1,16-20), z jehož rodu se měl narodit Ježíš, podle příslibu daného Davidovi skrze proroka Nátana (srov. 2 Sam 7), a jako snoubenec Marie z Nazaretu, je svatý Josef spojnicí mezi Starým a Novým zákonem.

Citlivý otec

Josef viděl, jak Ježíš den ze dne prospíval »moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí« (Lk 2,52). Stejně jako jednal Pán s Izraelem, také on jej »učil chodit, bral na svá ramena, byl otcem, který zdvíhá dítě ke svým tvářím a skláněl se k němu, aby mu dal najíst« (Oz 11,3-4).

Ježíš v Josefovi cítil Boží něhu: »jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí« (Žl 103,13).

Josef zajisté slyšel, jak v synagoze během modlitby znějí slova žalmů o tom, že Bůh Izraele je Bohem slitovným[11], dobrým vůči všem a »soucit má se všemi svými tvory« (Žl 145,9).

Dějiny spásy se naplňují „v naději, bez naděje“ (srov. Řím 4,18) a navzdory našim slabostem. Příliš často si myslíme, že Bůh staví pouze na tom, co je v nás dobré a vítězné, zatímco značná většina Jeho plánů se uskutečňuje přes naše slabosti a mimo ně. Pavel říká: »Abych se pro vznešenost těch zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“« (2 Kor 12,7-9).

Pokud je perspektiva ekonomie spásy taková, musíme se naučit akceptovat svoji slabost hlubokým jemnocitem.[12]

Zlý způsobuje, že svoji křehkost posuzujeme negativně, zatímco Duch ji slitovně vynáší na denní světlo. Toho, co je v nás křehké, je nejlépe se dotýkat něžně. Ukazování prstem a soud, který vynášíme nad druhými, jsou velmi často znamením naší neschopnosti akceptovat vlastní slabost a křehkost. Pouze něha nás ochrání před vlivem žalobníka (srov. Zj 12,10). Proto je důležité setkání s Božím milosrdenstvím, zejména ve svátosti smíření, zkušeností pravdy a laskavosti. Paradoxně nám může povědět pravdu i Zlý, ale činí tak, aby nás zavrhnul. Víme však, že Pravda, která je od Boha, nás nezavrhuje, nýbrž akceptuje, objímá, podpírá a odpouští nám. Pravda se nám vždycky ukazuje jako milosrdný Otec z podobenství (Lk 15,11-32): vychází nám vstříc, vrací důstojnost, staví znovu na nohy a strojí nám hostinu s odůvodněním: »tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen« (v.24).

Rovněž Josefovým nepokojem prostupuje Boží vůle, dějiny a plán. Takto nás Josef učí, že mít víru v Boha znamená také věřit, že Bůh může působit i přes naše obavy, naše chyby a naše slabosti. Učí nás také, že uprostřed životních bouří nemusíme mít strach svěřovat kormidlo naší lodi Bohu. Někdy bychom chtěli mít všechno pod kontrolou, avšak Bůh má vždycky širší rozhled.

Poslušný otec

Analogicky k tomu, jak Bůh jednal s Marií, když jí zjevil Svůj plán spásy, zjevil také Josefovi Svoje plány; a učinil tak prostřednictvím snů, které jsou v Bibli, jakož i u všech starobylých národů považovány za prostředky, kterými vyjevuje Bůh svoji vůli.[13]

Josefa velice trápí nepochopitelné Mariino těhotenství: nechce ji »vydat pohaně«[14] a rozhodne se »tajně se s ní rozejít« (Mt 1,19). V prvním snu mu anděl pomáhá vyřešit jeho obrovské dilema: »Neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů« (Mt 1,20-21). Jeho odpověď byla okamžitá: »Když se probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal« (Mt 1,24). Poslušností svoje drama překonal a zachránil Marii.

V druhém snu anděl Josefovi přikazuje: »Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil« (Mt 2,13). Josef neváhal a poslechl, nekladl si otázky stran těžkostí, ve kterých se ocitl: »Vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti« (Mt 2,14-15).

V Egyptě Josef s důvěrou a trpělivostí čekal na andělem slíbenou pobídku k návratu do vlasti. Jakmile jej božský posel ve třetím snu informoval o smrti těch, kteří usilovali dítěti o život, a vybídl jej, aby vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země (srov. Mt 2,19-20). Znovu bez váhání poslechne: »Vstal, vzal dítě i jeho matku a odebral se od izraelské země« (Mt 2,21).

Avšak během zpáteční cesty, »když uslyšel, že je v Judsku místo svého otce Heroda králem Archelaus, bál se tam jít a podle podle pokynu ve snu se odebral na území galilejské. Šel tedy a usadil se v městě, které se jmenuje Nazaret« (Mt 2,22-23).

Evangelista Lukáš zdůraznil zvláště fakt, že Ježíšovi rodiče dbali na všechny předpisy Zákona: obřad Ježíšovy obřízky, Mariina očišťování po porodu a zasvěcení prvorozeného Pánu (srov. Lk 2,21-24).[15]

V každé okolnosti svého života dokázal Josef vyslovit svoje „fiat – staň se“, jako Maria při Zvěstování a Ježíš v Getsemanech.

Josef jako hlava rodiny učil Ježíše být poslušný rodičům (srov. Lk 2,51) podle Božího přikázání (srov. Ex 20,12).

Ve skrytu Nazareta, v Josefově škole se Ježíš učil plnit Otcovu vůli. Tato vůle se mu stala každodenním pokrmem (srov. Jan 4,34). I v té nejtěžší chvíli svého života v Getsemanech raději plnil Otcovu vůli, nikoli svou vlastní[16] a »stal se poslušným až k smrti [...] k smrti na kříži« (Flp 2,8). Proto autor listu Židům vyvozuje, že se Ježíš »naučil svým utrpením poslušnosti« (Žid 5,8).

Ze všech těchto událostí plyne, že „Bůh povolal svatého Josefa, aby přímo sloužil osobě i poslání Ježíše vykonáváním svého otcovství: právě tímto způsobem Josef spolupracoval v plnosti času na velkém tajemství vykoupení a byl vpravdě služebníkem spásy.“[17]

Přívětivý otec

Josef přijímá Marii bez předběžných podmínek. Důvěřuje andělovým slovům: „Ušlechtilost jeho srdce umožňuje, aby podrobil lásce všechno, co se naučil ze Zákona; a dnes, v tomto světě, kdy je psychologické, verbální i fyzické násilí páchané na ženě evidentní, se Josef prezentuje jako postava uctivého, delikátního muže, který, ač nemá všechny informace, rozhoduje se pro dobré jméno, důstojnost a život Marie. A ve své pochybnosti o tom, jak nejlépe si počínat, mu Bůh osvícením jeho úsudku pomáhá volit“.[18]

Častokrát dochází v našem životě k událostem, jejichž smysl nechápeme. Naše první reakce je často zklamání a vzpoura. Josef nechává svoje úsudky stranou, aby dal prostor tomu, co se děje, jakkoli to vypadá tajemně, akceptuje to, přebírá do své zodpovědnosti a smiřuje se svým životním údělem. Pokud nepřijmeme svůj životní úděl, nedokážeme kráčet dál, protože budeme vždycky v zajetí svých očekávání a následných zklamání.

Duchovní život, který nám představuje Josef, není cestou, která vysvětluje, nýbrž cestou, která akceptuje. Pouze na základě tohoto přijetí, tohoto smíření je možné vytušit také velkolepost dějin a jejich hlubší smysl. Je to jako ozvěna zanícených slov, jimiž Job odpověděl manželce, která jej ponoukala, aby se vzbouřil proti veškerému zlu, které jej potkalo: »Přijímáme-li štěstí jako dar od Boha, nemáme stejně přijmout i neštěstí?« (Job 2,10).

Josef neupadá do trpné rezignace, nýbrž odvážně a statečně se nasazuje. Přijetí je způsob, kterým se v našem životě projevuje dar statečnosti, pocházející od Ducha svatého. Jedině Pán nás může obdarovat silou přijímat život takový, jaký je, a dávat prostor také rozporným, nečekaným a neútěšným aspektům existence.

Ježíšův příchod mezi nás je darem Otce, aby se každý tělesně smířil se svým údělem, i když jej plně nechápe.

Jako Bůh řekl našemu Světci: »Josefe, synu Davidův, neboj se« (Mt 1,20), patrně opakuje také nám: „Nebojte se!“. Je třeba odložit vztek i zklamání a dát - nikoli světskou útrpností, nýbrž doufající statečností – prostor tomu, co jsme nevolili a přece existuje. Takovýto způsob akceptace života nás uvádí do hlubšího smyslu. Život každého z nás se může zázračně obrodit, najdeme-li odvahu jej žít podle toho, co nám ukazuje evangelium. A nezáleží na tom, zda se všechno zvrtlo špatně a zda už je něco nevratné. Bůh může dát rozkvést květům mezi kameny. A třebaže nám naše svědomí něco vyčítá, Bůh »ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí« (1 Jan 3,20).

Opět se vrací křesťanský realismus, který nezahazuje nic z toho, co je. Skutečnost ve svojí tajemné nezvratnosti a složitosti je nositelkou smyslu existence v jejích světlých i stinných stránkách. Proto apoštol Pavel praví: »Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému« (Řím 8,28). A svatý Augustin dodává: „i to, co se nazývá zlem (etiam illud quod malum dicitur)“.[19] V této plné perspektivě dává víra smysl každé události, veselé i smutné.

Daleko ať je od nás, myslet si, že věřit znamená nacházet snadno utěšná řešení. Víra, kterou nás učí Kristus, je ta, kterou vidíme u svatého Josefa, který nehledal zkratky, nýbrž otevřeně čelil tomu, co jej potkává a přijímal za to odpovědnost.

Josef nás svojí akceptací zve, abychom akceptovali druhé, bez exkluze, takové, jakými jsou, a měli náklonnost ke slabým, protože Bůh volí to, co je slabé (srov. 1 Kor 1,27), je »otec sirotků, ochránce vdov« a přikazuje milovat cizince.[20] Představuji si, že Josefovy vlastnosti mohly být pro Ježíše podnětem k podobenství o milosrdném otci a marnotratném synovi (srov. Lk 15,11-32).

Tvořivě odvážný otec

První etapou každého pravého vnitřního uzdravení je akceptace vlastního údělu, tedy poskytnutí prostoru v nás samotných také tomu, co jsme si ve svém životě nezvolili. Zbývá však dodat další důležitou vlastnost: tvořivou odvahu, která se vynořuje zejména v kontaktu s těžkostmi. Tváří v tvář těžkosti je totiž možné se zastavit a vyklidit pole, anebo se nasadit. Právě těžkosti někdy umožňují, aby se v každém z nás ukázaly zdroje, o kterých jsem ani netušili, že je máme.

Často nás při četbě evangelií o Ježíšově dětství napadne otázka, proč Bůh nezasáhnul nějak přímo a jasně. Bůh však zasahuje skrze události a lidi. Josef je člověkem, jehož prostřednictvím Bůh pečuje o počátky dějin vykoupení. On je opravdovým „zázrakem“, kterým Bůh zachraňuje Dítě a jeho matku. Nebe zasahuje tím, že se svěřuje kreativní odvaze onoho muže, jenž přišel do Betléma a když nenašel příbytek, kde by Maria mohla porodit, připraví a upraví stáj, aby se pokud možno stala přívětivým místem Božímu Synu, který přichází na svět (srov. Lk 2,6-7). Před hrozbou ze strany Heroda, který chce zabít Dítě, je Josef opět ve snu varován, aby Dítě bránil, a uprostřed noci zorganizuje útěk do Egypta (srov. Mt 2,13-14).

Při povrchní četbě tohoto vyprávění vzniká vždycky dojem, že svět je vydán napospas silným a mocným, avšak „dobrá zpráva“ evangelia spočívá v tom, že ukazuje, jak navzdory zpupnosti a násilí pozemských vládců, Bůh vždycky nalézá způsob, jak uskutečnit svůj plán spásy. Také náš život někdy vypadá, že je vydán zvůli mocných, ale evangelium nám říká, že to, na čem záleží, dokáže Bůh vždycky zachránit pod podmínkou, že použijeme tutéž kreativní odvahu nazaretského tesaře, který umí měnit problém na příležitost a vždycky dává přednost důvěře v Prozřetelnost.

Zdá-li se někdy, že nám Bůh nepomáhá, neznamená to, že nás opustil, nýbrž, že důvěřuje nám a tomu, co můžeme navrhnout, vynalézt a najít.

Je to stejná tvůrčí odvaha, kterou prokázali přátelé ochrnulého muže, když jej dopravili před Ježíše tím, že jej spustili na lehátku otvorem ve stropě (srov. Lk 5,17-26). Těžkost nezastavila jejich smělost a umíněnost. Byli přesvědčeni, že tohoto nemocného může Ježíš uzdravit, a »když ho pro zástup lidí neměli kudy pronést, vystoupili na střechu, a otvorem ve stropě ho s lehátkem spustili doprostřed před samého Ježíše. Když viděl jejich víru, řekl: „Člověče, odpuštějí se ti hříchy!“« (v.19-20). Ježíš poznává kreativní víru, s níž se k Němu oni muži snaží dopravit svého nemocného přítele.     

Evangelium nepodává informace o tom, jak dlouho Maria a Josef s Dítětem zůstali v Egyptě. Zajisté však museli něco jíst, najít bydlení a práci. Netřeba velké představivosti, aby se v této věci překlenulo mlčení evangelia. Svatá Rodina musela čelit konkrétním problémům jako všechny jiné rodiny, jako mnozí naši bratři migranti, kteří i dnes riskují život, donuceni neštěstím a hladem. Myslím, že v tomto smyslu je svatý Josef opravdu zvláštním patronem všech, kdo musejí opouštět svoji vlast kvůli válkám, nenávisti, perzekucím a bídě.

Na konci každé události, jejíž protagonistou je Josef, evangelium podotýká, že vstal, vzal s sebou Dítě a jeho matku, a učinil, jak mu bylo přikázáno (srov. Mt 1,24; 2,14.21). Ježíš a Maria, jeho Matka, jsou skutečně nejcennějším pokladem naší víry.[21]

Na rovině spásy nelze oddělovat Syna od Matky, od Té, která se „ubírala cestou víry a své spojení se synem udržovala věrně až ke kříži“.[22]

Vždycky se musíme ptát, zda všemi svými silami chráníme Ježíše a Marii, kteří jsou tajemně svěřeni do naší zodpovědnosti, naší péče a naší starostlivosti. Syn Všemohoucího přišel na svět přijetím situace obrovské slabosti. Stává se závislým na Josefově pomoci, aby byl bráněn, chráněn, obsluhován a vychován. Bůh se svěřuje tomuto  muži, stejně jako Marii, která v Josefovi nachází toho, kdo jí chce nejenom zachránit život, ale bude neustále pečovat o ni a o Dítě. V tomto smyslu svatý Josef nemůže nebýt Ochráncem církve, protože církev je prodloužením Kristova Těla v dějinách a mateřství církve zároveň nastiňuje Mariino mateřství.[23] Josef ochranou církve nadále chrání Dítě a Jeho matku, a také my láskou k církvi pokračujeme v lásce k Dítěti a jeho matce.

Toto Dítě je Tím, který říká: »Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali« (Mt 25,40). Každý potřebný, každý chudý, každý trpící, každý umírající, každý cizinec je tak „Dítětem“, které Josef stále chrání. Proto je svatý Josef vzýván jako ochránce ubohých, potřebných, vyděděných, zarmoucených, chudých a umírajících. A proto církev nemůže nemít ráda především ty poslední, protože Ježíš jim dal přednost a osobně se s nimi ztotožnil. Od Josefa se musíme učit stejné péči a odpovědnosti: milovat Dítě a Jeho matku, milovat Svátosti a charitu; milovat církev a chudé. Všechny tyto skutečnosti jsou vždycky Dítě a jeho matka.

Pracující otec

Charakteristickým aspektem svatého Josefa, zdůrazňovaným již od dob první sociální encykliky Lva XIII., Rerum novarum, je jeho vztah k práci. Svatý Josef byl tesař, který poctivě pracoval, aby zajistil živobytí svojí rodině. Od něho se Ježíš naučil ceně, důstojnosti i radosti z toho, co znamená jíst chléb, které je plodem vlastní práce.

V této naší době, kdy se práce znovu zjevně stává naléhavou sociální otázkou a nezaměstnanost tu a tam dosahuje impozantní úrovně také v zemích, kde byl po desetiletí zřejmý určitý blahobyt, je nezbytné si nově uvědomit a pochopit význam práce, jež dává důstojnost a jejíž vzorným patronem je svatý Josef.

Práce se stává účastí na samotném díle spásy, příležitostí k uspíšení příchodu Království, rozvoje vlastních možností a kvalit tím, že jsou dány do služeb společnosti a pospolitosti; práce se stává příležitostí nejen k seberealizaci, nýbrž také k realizaci oné původní buňky společnosti, kterou je rodina. Rodina, které se nedostává práce, je více vystavena těžkostem, napětím, rozkolům a dokonce zoufalému a zoufajícímu pokušení rozkladu. Jak lze mluvit o lidské důstojnosti bez snahy o to, aby všichni a každý měli možnost důstojné obživy?

Člověk, který má práci, ať už je jeho úkolem cokoli, spolupracuje se samotným Bohem, stává se tak trochu stvořitelem světa, který nás obklopuje. Krize naší doby, která je ekonomickou, sociální, kulturní a duchovní krizí, může být pro všechny výzvou ke znovuobjevení hodnoty, důležitosti a nezbytnosti práce, aby byl položen základ nové „normality“, z níž nikdo nebude vylučován. Práce svatého Josefa nám připomíná, že Bůh, který se stal člověkem, neopovrhoval prací. Nedostatek práce, která v posledních letech postihuje tolik bratří a sester v důsledku pandemie Covid-19, nás musí přimět k přehodnocení našich priorit. Prosme úpěnlivě svatého Josefa, dělníka, abychom nalezli cesty, které nás zaváží říkat: žádný mladý, žádný člověk, žádná rodina nesmí být bez práce!

Otec ve stínu

Polský spisovatel Jan Dobraczyński ve své knize Stín otce[24] podává formou románu život svatého Josefa. Podmanivý obraz stínu definuje postavu sv. Josefa, který je ve vztahu k Ježíši pozemským stínem nebeského Otce. Chrání jej, opatruje a nikdy se od Něj nevzdaluje, aby šel svojí cestou. Pomysleme na to, co připomíná Mojžíš Izraeli: »V poušti jsi viděl, jak tě Hospodin, tvůj Bůh nesl, jako člověk nosí své dítě, po celou cestu« (Dt 1,31). Takto Josef vykonával otcovství po celý svůj život.[25]

Otec se nerodí, nýbrž stává se jím. A nelze se jím stát pouze přivedením dítěte na svět, nýbrž akceptací zodpovědné péče o ně. Pokaždé, když někdo přijme odpovědnost za život někoho druhého, v jistém smyslu tak prokazuje otcovství.

Ve společnosti naší doby se nezřídka zdá, že děti jsou sirotci. Také církev dnes potřebuje otce. Stále aktuální je napomenutí svatého Pavla Korinťanům: »I kdybyste měli na tisíce vychovatelů v křesťanské víře, otců nemáte mnoho« (1 Kor 4,15); a každý kněz či biskup by měl jako apoštol dodat: »Já jsem se stal vaším otcem v Kristu Ježíši« (ibid.). A Galaťanům říká: »Moje děti, znovu vás bolestně rodím, dokud nenabudete podoby Kristovy« (Gal 4,19).

Být otcem znamená dát synovi zkušenost života, reality. Nikoli jej zadržovat a věznit, nikoli jej vlastnit, nýbrž uschopnit k rozhodnutím, svobodě a východiskům. Možná proto tradice nazývá Josefa otcem „nejcudnějším (nejčistším)“. Není to pouze afektivní přívlastek, nýbrž syntéza postoje, který vyjadřuje opak majetnictví. Cudnost (čistota) je svoboda od majetnictví ve všech oblastech života. Jedině cudná (čistá) láska je opravdu láskou. Láska, která chce vlastnit, je nakonec vždycky ohrožením, uvězňuje, dusí a činí nešťastnými. Sám Bůh miluje člověka čistou láskou, dává mu také svobodu pochybit a stavět se na odpor. Logika lásky je vždycky logikou svobody, a Josef dovedl milovat mimořádně svobodně. Nikdy nestavěl sebe do středu. Uměl opustit střed a činit středem  svého života Marii a Ježíše.

Josefovo štěstí nespočívá v logice sebeobětování, nýbrž sebedarování. V tomto člověku nikdy není znát frustrace, nýbrž jenom důvěra. Jeho přetrvávající mlčení neobsahuje stížnosti, nýbrž konkrétní projevy důvěry. Svět potřebuje otce, odmítá pány, odmítá toho, kdo chce vlastněním druhého vyplnit svoji vnitřní prázdnotu, odmítá ty, kdo zaměňují autoritu za autoritativnost, službu za servilitu, konfrontaci za útisk, charitu za vyživování, sílu za destrukci. Každé pravé povolání se rodí ze sebedarování, kterým je zralost jednoduchého obětování. Také kněžství a zasvěcený život žádá tento typ zralosti. Tam kde povolání k manželství, celibátu či panenství nedosáhne zralosti sebedarování a zastaví se u pouhé logiky oběti, se pak namísto znamení krásy a radosti lásky stává výrazem neštěstí, smutku a frustrace.

Otcovství, které nepodlehne pokušení žít životem dětí, otevírá vždycky netušené prostory. Každé dítě v sobě vždycky nosí tajemství, je originálem, který se vyjeví jen za pomoci otce, jenž respektuje jeho svobodu. Otce, který si je vědom, že svoji vychovatelskou činnost skončí a svoje otcovství žije v plnosti, až se stane „zbytečným“, až zjistí, že potomek je autonomní a ubírá se cestou života sám; až se ocitne v situaci Josefa, který vždycky věděl, že ono Dítě nebylo jeho, ale jednoduše mu bylo svěřeno do péče. To je v podstatě to, co dává na srozuměnou Ježíš slovy: »Nikomu na zemi nedávejte jméno „otec“, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebesích« (Mt 23,9).

Pokaždé, když jsme v situaci, kdy vykonáváme otcovství, musíme si vždycky připomínat, že nikdy nejde o výkon vlastnictví, nýbrž o „znamení“, odkazující k vyššímu otcovství. V jistém smyslu jsme všichni vždycky v Josefově situaci, jsme stínem jediného neebeského Otce, který »dává vycházet svému slunci pro zlé i dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým« (Mt 5,45), stínem, který sleduje Syna.

***

»Vstaň, vezmi dítě i jeho matku« (Mt 2,13), říká Bůh svatému Josefovi.

Účelem tohoto apoštolského listu je vzrůst lásky k tomuto velkému Světci a pobídka, abychom prosili o jeho přímluvu a napodobovali jeho ctnosti a jeho rozlet.

Specifickým posláním Světců totiž není jen poskytování zázraků a milostí, nýbrž přímluva za nás před Bohem, jako to činili Abraham[26] a Mojžíš[27] a jako to činí Ježíš »jediný prostředník« (1 Tim 2,5), který je u Boha Otce naším »přímluvcem« (1 Jan 2,1), jenž »je stále živ, aby se za nás přimlouval« (Žid 7,25; srov. Řím 8,34).

Svatí pomáhají všem věřícím „ke svatosti a k úsilí o dokonalost ve svém stavu“.[28] Jejich život je konkrétní důkaz, že je možné žít podle evangelia.

Ježíš řekl: »Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem« (Mt 11,29), a oni jsou také příkladem života hodného následování. Svatý Pavel vybízí doslova: »Buďte takoví, jakým jsem já!« (1 Kor 4,16).[29] Svatý Josef to říká svým výmluvným ztišením

Tváří v tvář tolika světcům a světicím se svatý Augustin táže: „Ty nedokážeš to, co tihle muži a tyhle ženy?“ A tak dospěl k definitivnímu obrácení, když zvolal: „Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak starobylá i tak nová.“[30]

Nezbývá než úpěnlivě prosit svatého Josefa o milost milostí: o svoje obrácení.

Jemu adresujme svoji prosbu:

Buď zdráv, ochránce Vykupitele,

a snoubenče Panny Marie.

Tobě Bůh svěřil svého Syna,

v tebe doufala  Maria.

S tebou se Kristus stal člověkem.

Svatý Josefe, ukaž se otcem i nám,

veď nás cestou života.

Vypros nám milost, milosrdenství a odvahu,

a braň nás před vším zlem. Amen.

František

v Římě u sv. Jana na Lateránu, 8. prosince 2020, v osmém roce svého pontifikátu.

[1] (Lk 4,22; Jan 6,42; srov. Mt 13,55; Mk 6,3)

[2] Posv. Kongregace obřadů, Quemadmodum Deus, 8. prosince 1870.

[3] Promluva Pia XII. ke členům ACLI u příležitosti svátku sv. Josefa Dělníka, 1. května 1955.

[4] Jan Pavel II., Redemptoris custos, 15. srpna 1989.

[5] Katechismus katolické církve, 1014.

[6] Meditace při mimořádné pobožnosti Urbi et Orbi, 27. března 2020.

[7] In Matth. Hom., V 3.

[8] Pavel VI., Homilie, 19. března 1966.

[9] Kniha života, 6,6-8.

[10] Přes čtyřicet let se denně po ránu modlím ke sv. Josefovi modlitbu, vzatou z jedné modlitební knížky, vydané v 19.století ženskou řeholní kongregaci Ježíše a Marie a vyjadřující zbožnost, důvěru i jakousi provokaci ke sv. Josefovi: „Vznešený patriarcho, svatý Josefe, který můžeš učinit to, co je nemožné, pospěš mi na pomoc ve chvílích neklidu a těžkostí. Přijmi pod svou ochranu obtížné a svízelné situace, které ti svěřuji, aby došly šťastného konce. Můj milovaný otče, v tebe skládám celou svoji důvěru. Ať mi neříkají, že jsem tě vzýval nadarmo, a poněvadž s Ježíšem a Marií můžeš všechno, ukaž mi, že tvoje dobrota je tak velká jako tvoje moc. Amen.“

[11] Srov. Dt 4,31; Žl 69,17; 78,38; 86,5; 111,4; 116,5; Jer 31,20.

[12] Srov. Evangelii gaudium, 88, 288.

[13] Srov. Gn 20,3; 28,12; 31,11.24; 40,8; 41,1-32; Nm 12,6; 1 Sam 3,3-10; Dan 2,4; Job 33,15.

[14] Pro takové případy bylo stanoveno i ukamenování (srov. Dt 22,20-21).

[15] Srov. Lv 12,1-8; Ex 13,2.

[16] Srov. Mt 26,39; Mk 14,36; Lk 22,42.

[17] Sv. Jan Pavel II., Redemptoris custos, 8.

[18] Homilie při beatifikační liturgii, Villavicencio – Kolumbie, 8. září 2017.

[19] Enchiridion de fide, spe et caritate, 3,11.

[20] Srov. Dt 10,19; Ex 22,20-22; Lk 10,29-37.

[21] Srov. Posv. Kongregace obřadů, Quemadmodum Deus, 8. prosince 1870.

[22] Lumen gentium, 58.

[23] Srov. Katechismus katolické církve, 963-970.

[24] Originální vydání: Cień Ojca, Warszawa 1977.

[25] Srov. Sv. Jan Pavel II., Redemptor custos, 7-8.

[26] Srov. Gn 18,23-32.

[27] Srov. Ex 17,8-13; 32,30-35.

[28] Lumen gentium, 42.

[29] Srov. 1 Kor 11,1; Flp 3,17; 1 Sol 1,6.

[30] Vyznání 8,11,27; 10,27,38.

Přeložil Milan Glaser

Františkova osobní modlitba ke sv. Josefovi

V poznámce č. 10 apoštolského listu „Patris corde“ prozrazuje papež František také jeden detail o své osobní blízkosti ke sv. Josefu. Již více než čtyřicet let denně recituje modlitbu z převzatou z modlitební knížky ženské kongregace Ježíše a Marie, vydané v 19. století. Jak dodává vyjadřuje úctu a důvěru, ale také „určitou provokaci“: „Ať mi neříkají, že jsem tě vzýval nadarmo, a poněvadž s Ježíšem a Marií můžeš všechno, ukaž mi, že tvoje dobrota je tak velká jako tvoje moc.“

Apoštolský list „Patris corde“ doprovází dekret apoštolské penitenciárie, který ohlašuje zvláštní „Rok sv. Josefa“ vyhlášený papežem a stanovuje podmínky pro získání odpustků.

Apoštolská penitenciária oznamuje možnost získať plnomocné odpustky pre tých, ktorí sa pomodlia Litánie k sv. Jozefovi alebo akúkoľvek inú modlitbu k svätému Jozefovi, podľa vlastnej liturgickej tradície na úmysel prenasledovanej cirkvi a za posilu pre kresťanov, ktorí sú vystavení rôznym formám útlaku.

Zvláštne odpustky budú možné 19. marca, aj 1. mája, tiež na Sviatok Svätej Rodiny, v Nedeľu sv. Jozefa (podľa byzantskej tradície), 19. dňa každého mesiaca, ako aj v každú stredu, teda v deň, ktorý je zvlášť zasvätený svätému Jozefovi v tradícii latinskej. 

Tiež chorí môžu získať odpustky, ktorí nemôžu z domu a ktorí odmietnu akýkoľvek hriech  a budú mať úmysel, kedy to bude možné  zadosťučiniť trom klasickým podmienkam doma, alebo tam, kde sa aktuálne nachádzajú, keď sa pomodlia k sv. Jozefovi obetujúc utrpenia svojho života.

Podmienky k získaniu daru odpustkov v Roku svätého Jozefa

“Dar zvláštních odpustků” spojených s Rokem sv. Josefa oznamuje dekret Apoštolské penitenciárie. Dar plnomocných odpustků lze získat za obvyklých podmínek, mezi které patří svátostná zpověď, svaté přijímání a modlitba na úmysl Svatého Otce. Věřící musejí odmítnout veškerou zálibu v hříchu a zúčastnit se akcí spojených s Rokem sv. Josefa při příležitostech určených Apoštolskou penitenciárií.

Dekret připomíná, že sv. Josef byl mužem modlitby, který také dnes všechny zve k prohloubení vztahu s Otcem, dovolujícímu rozpoznat Jeho vůli v životě. Plnomocné odpustky může získat ten, kdo se nejméně na 30 minut zastaví v rozjímání nad modlitbou Otče náš nebo se zúčastní duchovních cvičení či jednodenního soustředění zahrnujícího meditaci nad postavou Mariina snoubence.

Sv. Josef byl spravedlivým mužem střežícím hluboké tajemství svého srdce. Pomáhá objevovat hodnotu ticha a poctivosti v plnění každodenních povinností. Také ti, kdo během tohoto roku po jeho příkladu vykonají skutek tělesného či duchovního milosrdenství, mohou získat plnomocné odpustky.

Nejdůležitějším rysem Josefova povolání byl úkol střežit Svatou rodinu z Nazareta. Aby všechny křesťanské rodiny pocítily pozvání vytvářet atmosféru jednoty, lásky a modlitby, je dar plnomocných odpustků rozšířen také na rodiny nebo snoubence, kteří se společně modlí růženec.

Papež Pius XII. zavedl 1. května 1955 svátek sv. Josefa Dělníka s poukazem na důstojnost práce a s úmyslem inspirovat sociální život a zákony, založené na rovném rozdělení práv a povinností. Plnomocné odpustky budou moci získat také ti, kdo svěří svou každodenní práci sv. Josefovi.

Sv. Josef je rovněž patronem lidí v nebezpečných situacích, trpících, donucených k útěku a osamocených. Apoštolská penitenciárie oznamuje možnost získat plnomocné odpustky také pro ty, kdo se pomodlí litanie ke sv. Josefu nebo jakoukoli jinou modlitbu ke sv. Josefu, podle vlastní liturgické tradice, na úmysl pronásledované církve a za posilu pro křesťany vystavené různým formám útlaku. Jako zvláště vhodné příležitosti získání plnomocných odpustků se zmiňují svátky ke cti sv. Josefa, tedy 19. března a 1. května, ale také svátek Svaté rodiny, Neděle sv. Josefa podle byzantské tradice, 19. den každého měsíce a každá středa, která je v latinské církvi tradičně zasvěcená sv. Josefu.

V současném kontextu sanitárního ohrožení je dar plnomocných odpustků rozšířen zejména na staré lidi, nemocné, umírající a ty, kteří nemohou vycházet z domova. Podmínkou v těchto případech je odmítnutí záliby v hříchu, úmysl dostát všem stanoveným podmínkám, jakmile to situace dovolí, a modlitba ke cti sv. Josefa spojená s obětí vlastního utrpení.

• Predch.
• Nasl.