Františkov sen o Európe
Európa, buď opäť sebou - list pápeža Františka k 50 rokom vzťahov s EÚ
Pri príležitosti významných jubileí týkajúcich sa nadviazania medzinárodných vzťahov medzi Vatikánom a Európskou úniou napísal pápež František list, v ktorom Európu vyzýva znovuobjaviť seba samú a predstavuje aj svoj sen o jej budúcnosti. List adresoval štátnemu sekretárovi kardinálovi Pietrovi Parolinovi, ktorý bude reprezentovať Vatikán na pripomienkovom podujatí.
List pápeža Františka kardinálovi štátnemu sekretárovi Svätého stolca
Nejdůstojnější Eminence,
Svatý stolec a církev v Evropě v tomto roce slaví několik významných výročí. Před padesáti lety totiž nabyla konkrétní podoby spolupráce mezi Svatým stolcem a evropskými institucemi, ustavenými po druhé světové válce, a to navázáním diplomatických vztahů s tehdejšími Evropskými společenstvími a přítomností Svatého stolce jako stálého pozorovatele v Radě Evropy. V roce 1980 pak vznikla Komise episkopátů Evropských společenství (COMECE), do níž vysílají svého delegáta všechny biskupské konference členských zemí Evropské unie, aby podpořily “užší spolupráci mezi těmito episkopáty, týkající se pastoračních otázek spojených s rozvojem pravomocí a činností Unie” (Stanovy COMECE, čl.1). Zároveň jsme si letos připomněli sedmdesáté výročí Schumannovy deklarace, značně důležitého počinu, který podnítil dlouhou pouť integrace v rámci evropského světadílu a umožnila překonání nepřátelství, vyvolaného dvěma světovými konflikty.
V souvislosti se jmenovanými událostmi plánujete, že v brzké době vykonáte významné návštěvy představitelů Evropské unie, plenárního zasedání Komise evropských episkopátů (COMECE) a Rady Evropy. Z toho důvodu považuji za svou povinnost sdílet s Vámi několik úvah o budoucnosti evropského kontinentu, který mám obzvláště rád, nejenom kvůli svým rodinným kořenům, nýbrž také kvůli ústřední úloze, kterou vždy zastával v dějinách lidstva a již, jak se domnívám, má i nadále naplňovat.
Ústřední role Evropy v dějinách lidstva
Tato role nabývá ještě většího významu v kontextu pandemie, jíž procházíme. Evropský projekt totiž vyvstal z vůle po ukončení minulých rozdělení. Zrodil se z vědomí, že společně a jednotně jsme silnější, že “jednota má převahu nad konfliktem” (Evangelii gaudium, 228) a že solidarita se může stát “stylem budování dějin, životním prostorem, v němž konflikty, napětí a protiklady mohou dosáhnout mnohotvárné jednoty, jež plodí nový život” (tamtéž). V naší době, v níž se “projevují známky návratu zpět” (Jan Pavel II., Europeistický akt v Santiago de Compostela, 9.11.1982), a stále více převažuje názor, že si vystačíme sami, se pandemie stala předělem, který nás nutí, abychom podstoupili volbu: buď budeme pokračovat v cestě zahájené v posledním desetiletí, tíhnoucí k pokušení autonomie a zapříčiňující narůstající nedorozumění, protiklady a střety, anebo opětovně odkryjeme “cestu bratrství”, která nepochybně inspirovala a podněcovala otce zakladatele moderní Evropy, počínaje právě Robertem Schumanem.
V evropském zpravodajství posledních měsíců pandemie toto všechno zvýraznila: na jedné straně pokušení zvládnout vše samostatně a hledat jednostranná řešení na problém přesahující státní hranice, ale též, díky značnému zprostředkovatelskému duchu, jímž se vyznačují evropské instituce, touha ubírat se s přesvědčením po “cestě bratrství”, která je také “cestou solidarity”, a vyvíjet tvořivost i nové iniciativy.
Evropa potřebuje opětovný návrat ke své identitě
Podniknuté kroky nicméně potřebují konsolidaci, aby tak zabránily odstředivým podnětům v nabrání nových sil. Slova, která sv. Jan Pavel II. pronesl při Europeistickém aktu v Santiagu de Compostela, dnes znějí aktuálněji než kdy jindy: “Evropo, najdi sama sebe, buď sama sebou” (tamtéž). V čase nenadálých změn hrozí ztráta vlastní identity, zejména pokud se vytrácejí sdílené hodnoty, na kterých se společnost má zakládat.
Evropě bych proto chtěl říci: Byla jsi líhní ideálů a nyní se zdá, že ztrácíš svůj elán. Neprodlévej v pohledu na svou minulost, jako by to bylo památeční album, neboť časem i nejkrásnější vzpomínky vyblednou a nakonec si nepamatujeme nic. Dříve nebo později si všimneme, že se obrysy vlastní tváře rozplynou, a ocitáme se v přítomnosti, obtěžkáni únavou a námahou žití, za mizivé budoucí naděje. Bez ideového vzletu jsme křehcí a rozdělení, snáze dáváme průchod nářkům a přitahují nás lidé, kteří z nářků a rozdělení učinili svůj osobní, sociální a politický životní styl.
Evropo, najdi sama sebe! Vrať se ke svým ideálům, které mají hluboké kořeny. Buď sama sebou! Neobávej se své tisícileté historie, která otevírá okno do budoucnosti spíše než do minulosti. Neměj strach ze své potřeby pravdy, jež od starého Řecka zaujala celý tento kraj a která vyjevila nejhlubší otázky každého člověka; své potřeby spravedlnosti, která se vyvinula z řeckého práva a postupem času se změnila v úctu ke každému člověku a jeho právům; tvé potřeby věčnosti, obohacené setkání židovsko-křesťanské tradice, která se zrcadlí v tvém bohatství víry, umění a kultury.
Sen o Evropě přátelské vůči lidem
Zatímco se dnes mnozí lidé v Evropě s nedůvěrou dohadují o její budoucnosti, mnozí na ni pohlížejí s nadějí a jsou přesvědčeni, že ještě má co nabídnout světu a lidstvu. Tatáž důvěra podněcovala Roberta Schumana, který si byl vědom “že přínos, jenž organizovaná a životodárná Evropa může přinášet civilizaci, je nezbytný k udržení mírových vztahů” (Schumanova deklarace, Paříž, 9.5.1950). Tutéž důvěru můžeme chovat rovněž my, počínaje sdílenými hodnotami ukotvenými v dějinách a kultuře těchto krajů.
O jaké budoucí Evropě tedy sníme? V čem spočívá její původní přínos? V současném světě nejde o znovuzískanou politickou nadvládu či “geografickou centralitu”, ani o vypracování inovativních řešení na ekonomické a sociální problémy. Evropská originalita spočívá především v jejím pojímání člověka a skutečnosti; v její schopnosti něco podniknout a v dělné solidaritě.
Sním proto o Evropě, která by byla přátelská k člověku a lidem. O zemi, v níž se respektuje důstojnost každého člověka, kde člověk má hodnotu sám o sobě, a nikoli jako předmět ekonomického kalkulu či jako obchodní statek. Zemi, která hájí život v každém jeho okamžiku, od jeho neviditelného vzniku v mateřském lůně až do přirozeného konce, neboť žádný člověk není pánem života – vlastního, ani cizího. Sním o zemi, která by podporovala práci jako přednostní nástroj osobního růstu a budování společného dobra a vytvářela zaměstnanecké příležitosti zejména pro nejmladší. Být přátelský k člověku znamená chránit jeho vzdělávání a kulturní rozvoj. Značí to bránit nejkřehčí a nejslabší, zejména staré lidi, nemocné, vyžadující nákladnou léčbu, a zdravotně postižené. Být přátelský vůči člověku znamená hájit jeho práva, ale též připomínat mu jeho povinnosti. Znamená to připomenout, že každý je povolán k tomu, aby společnosti věnoval vlastní přínos, poněvadž nikdo z nás není samostatně existujícím univerzem. Nelze vyžadovat úctu bez úcty k druhým a současně ji nelze obdržet, pokud nejsme také ochotni ji dát.
Sním o Evropě, která by byla rodinou a společenstvím. Místem, které by dokázalo docenit osobitost každého člověka a národa, aniž by se zapomínalo na jejich propojenost společnou odpovědností. Být rodinou znamená žít v jednotě, vážit si rozdílností, počínaje základním rozdílem mezi mužem a ženou. V tomto smyslu je Evropa skutečnou rodinou národů, které se nazvájem liší, a přesto jsou svázány společnými dějinami a osudem. Poslední roky a ještě více pandemie odhalily, že nikdo neobstojí sám a že jisté individualistické způsoby vnímání života i společnosti vedou jedině do sklíčenosti a osamění. Každý člověk dychtí po tom, aby byl součástí nějakého společenství, tedy vyšší a přesahující reality, která dodává smysl jeho individualitě. Rozdělená Evropa, složená z osamocených a nezávislých celků, stěží dokáže vyřešit budoucí výzvy. “Evropské společenství”, solidární a bratrské, bude naopak schopné těžit z rozdílů a jednotlivých přínosů, aby společně naložilo s problémy, které na ně čekají, počínaje pandemií, avšak též s ekologickou problematikou, která se netýká pouze ochrany přírodních zdrojů a kvality životního prostředí.
Co znamená solidarita…
Sním o solidární a velkorysé Evropě. Přívětivém a pohostinném místu, v němž by milosrdná láska – která je nejvyšší křesťanskou ctností – vítězila nad každou formou lhostejnosti a egoismu. Solidarita je základním výrazem každého společenství a vyžaduje, abychom jeden o druhého pečovali. Je samozřejmě zapotřebí “inteligentní solidarity”, která by se neomezovala jen na příležitostné pokrytí základních potřeb.
Být solidární znamená vést slabšího člověka na cestě osobního a sociálního růstu tak, aby jednoho dne mohl sám pomáhat druhým. Tak jako se dobrý lékař neomezí na podání léku, nýbrž doprovází pacienta až do úplného vyléčení. Být solidární znamená být nablízku. Pro Evropu to zejména značí ochotu, blízkost a vůli při podpoře ostatních světadílů – mám na mysli zvláště Afriku, aby se prostřednictvím mezinárodní spolupráce urovnaly probíhající konflikty a nastal udržitelný lidský rozvoj. Solidarita se sytí nezištností a plodí vděčnost. A vděčnost nás vede k tomu, že na druhého pohlížíme s láskou, avšak když zapomeneme poděkovat za prokázané dobro, tíhneme spíše k uzavřenosti do sebe sama. V obavách prožíváme vše, co se děje kolem nás a co je jiné než my.
Spatřujeme to na pocitech strachu, které se našich společností v těchto časech zmocňují, a mezi nimiž nemohu pomlčet o nedůvěře vůči migrantům. Pouze Evropa, která bude “solidárním společenstvím”, může s touto výzvou uspokojivě naložit, zatímco jakékoli dílčí řešení se již projevilo jako nedostatečné. Je totiž zjevné, že náležité přijetí migrantů se nemůže spokojit s pouhým poskytnutím pomoci tomu, kdo přichází a přitom mnohdy prchá před válkami, hladem a přírodními pohromami, nýbrž má umožnit jejich integraci natolik, aby mohli “poznávat, respektovat a také vstřebávat kulturu i tradice národa, který je přijímá” (Promluva k účastníkům konference "(Re)Thinking Europe", 28.10. 2017).
Sním o zdravě laické Evropě, v níž se Bůh a císař oddělují, avšak nestaví proti sobě. O zemi otevřené přesažnosti, v níž by věřící člověk mohl svobodně, veřejně vyznávat svou víru a předkládat své názory ve společnosti. Skončil čas konfesionalismů, avšak též – doufejme – čas určitého laicismu, který zavírá dveře druhým a především Bohu (rozhovor s belgickým katolickým týdeníkem Tertio, 7.12.2016), protože je zřejmé, že kultura či politický systém nerespektující tuto otevřenost vůči transcendenci, patřičně nectí člověka. Křesťané dnes nesou velkou odpovědnost: jako kvas v těstě jsou povoláni probudit svědomí Evropy, aby oživili procesy generující nový pohyb ve společnosti (tamtéž). Vybízím je proto, aby se s odvahou a rozhodností zasadili o vnášení vlastního přínosu v každém odvětví, kde žijí a pracují.
Pane kardinále, těchto několik slov pramení z mé pastýřské starostlivosti a z jistoty, že Evropa může ještě světu mnohé dát. Nečiní si tedy žádný jiný nárok než být osobním přínosem k reflexi o budoucnosti Evropy, požadované z více stran. Budu Vám vděčný, pokud jejich obsah budete sdílet při rozhovorech, které budete brzy vést s evropskými představiteli a s členy Komise evropských episkopátů, které vybízím, aby spolupracovali v duchu bratrského společenství se všemi biskupy evropského světadílu, sdruženými v Radě evropských biskupských konferencí (CCEE). Prosím vás, abyste každému předal můj osobní pozdrav na znamení blízkosti národům, které zastupují. Vaše schůzky budou jistě příhodnou příležitostí k upevnění vztahů Svatého stolce s Evropskou unií a Radou Evropy a k utvrzení církve v jejím misijním poslání a službě společnému dobru.
Kéž naší drahé Evropě nechybí ochrana jejích svatých patronů: sv. Benedikta, sv. Cyrila a Metoděje, sv. Brigity, sv. Kateřiny a sv. Terezie Benedikty od Kříže (Edithy Steinové), mužů a žen, kteří se z lásky k Pánu neúnavně vydávali ve službě nejchudším a k užitku lidského, sociálního a kulturního rozvoje všech evropských národů. Svěřuji se Vašim modlitbám a modlitbám lidí, které během své cesty potkáte, jimž, prosím, všem přineste mé požehnání.
Ve Vatikánu 22. října 2020, na památku sv. Jana Pavla II.