Odišiel muž, ktorý bránil Kristovu Pravdu

Vážení páni kardinálové a bratři v biskupské,

kněžské a jáhenské službě,

vážený pane prezidente a politické autority,

zarmoucení příbuzní a smuteční hosté, sestry a bratři,

slavíme děkovnou bohoslužbu. Děkujeme Bohu za stvoření, za život a vykoupení nás všech, zvláště však dnes děkujeme Bohu za zesnulého otce kardinála Dominika, za to, co Bůh dal v životě jemu a skrze něho všem, ke kterým ho poslal. 

Pan kardinál byl výraznou osobností. Syn vojáka, který měl rád lidi v uniformě, a dominikán s dobrou formací, muž s povahou cholerika, bojovník za pravdu a svobodu byl v současné zženštilé kultuře jasně rozeznatelný. Viděl, že dnešní jednostranné zdůrazňování Boží lásky a milosrdenství zatlačilo do pozadí skutečnost hříchu a zla, vedlo k upuštění od zpovědní praxe a někteří přestali počítat i s peklem. Přišli jsme o Boží majestát, moc a velkolepou vznešenost. Ztratili jsme smysl pro posvátnou bázeň, schopnost bojovat a statečně nést kříž, ale i smysl pro otcovství, řád a odpovědnost. A v důsledku toho pak i pro misie a kněžská či řeholní povolání. 

 

Mluvit o pravdách, které nejsou populární, jako že jediným Spasitelem je Kristus Ježíš a v nikom jiném není spásy, je pro některé nepřijatelné. Inkluzivní mentalitě, která se nechce nikoho dotknout, se to zdá neuvěřitelně tvrdé, protože více akcentuje blahobyt, příjemnost a pohodlí. Pokud ale někdo přijme skutečnost, že jediným Spasitelem je Ježíš, a plnost zjevení a přítomnost Krista se uskutečňuje v katolické církvi, zahoří evangelizačním ohněm, nasadí se pro to, aby lidé kolem něj poznali Ježíše a jeho tajemství vykoupení. Bůh nemá jen znaky mužskosti, ale i ženskosti. 

Je Stvořitel a Pán, všemohoucí a spravedlivý soudce, ale je taky milující, soucitný a milosrdný otec. V dějinách se stává, že jednou jsme soustředěni na jeden aspekt a jindy na druhý. Cílem je vyváženost.  A o tu jde.

V evangeliu jsme slyšeli Kristovo ujištění, že mu na nás záleží, že pro nás chce to nejlepší, že pro nás připravil místo v nebeské slávě. A na Tomášův dotaz ukázal i cestu nezvyklou formulací: Já jsem cesta, pravda a život. Pro křesťana je základem životní orientace zaměření na cíl: Být věčně s Kristem, kterému uvěřil. Na životní cestě je křesťan poutníkem, ne tulákem bloudícím bez cíle. Není bezdomovcem, protože má svůj domov u Pána. Netrpí samotou, protože sám Ježíš jde s ním. Každodenním životem ve společenství s Ježíšem se učí jeho myšlení, které se zdá světu těžko pochopitelné,  ale to je ta cesta. Svatý Pavel může dokonce prohlásit: pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. To spojení se upevňuje jako jiná přátelství společnými zkušenostmi a dobrodružstvím důvěry, až dospěje k silné identitě. Pak můžeme prohlásit  s Pavlem: Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on má dost moci, aby mi ochránil to, co mi svěřil. Nebo, jak jsme slyšeli v prvním čtení: Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všechny, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Cítíte, drazí přátelé, tu sílu Pavlovy jistoty? On je přesvědčen, že ani smrt, ani život, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky.I když jsme všichni lidé slabí a chybující, kteří se musejí často omlouvat a poznávají svou omezenost či bezmocnost, která může brát odvahu, Kristus nabízí svou pomoc všem. Jen na nás je, jestli najdeme odvahu to zkusit a dát mu důvěru. Plody se pak ukáží nejen v osobním životě, ale i ve společnosti. Takové pozadí musíme vidět za životem a působením pana kardinála. Ani jemu se všechno nepovedlo, ale nechtěl zůstat uzavřený do vlastní spokojenosti, protože uměl vidět potřeby světa.

 

 

Mnozí dnes ve svých kondolencích mluví o mimořádném člověku, který byl zvyklý na dialog při hledání potřebného ukotvení uprostřed doby ztrácející orientaci. Muži statečném, který bojoval s falešnými obviněními. Mluví o pastýři pevném ve víře a neohroženém hlasateli pravdy, o významné osobnosti, která svůj život spojila s obranou hodnot, na nichž stojí naše společnost, o statečnosti v době pronásledování církve i dlouholetém úsilí o obnovu církevního života.

Já jsem pana kardinála znal dlouho, ale teprve v posledních letech jsem ho viděl téměř denně a při obyčejných věcech. Nejvíce se mi vryla do paměti jeho ohromná sečtělost, úžasná paměť a schopnost dávat věci do souvislostí. V diskusích ho sice bylo někdy náročné sledovat, protože dělal mnoho odboček a vysvětlivek, ale ty jednotlivé kamínky doplňovaly mozaiku jako výmluvný obraz, při jehož obdivování nejeden posluchač vydechl: Aha! Byl vášnivý diskutér. Pro mě bylo zajímavé vidět, kolik nevěřících dovedl oslovit. Nebál se bavit i s lidmi, kterými jiní pohrdali. Všem se snažil dát možnost setkat se s Bohem, něco se o něm dovědět. Bylo až dojemné vidět chlapy tvrdící, že jsou nevěřící, jak ho prosí o požehnání.

V diecézi mu záleželo na obnově církve a často nás vedl ke společnému slavení významných výročí, abychom se učili z dějin. Miloval katedrálu, k jejímuž úplnému dokončení inicioval stavbu nových varhan. Položil základy nového způsobu financování církve. Záleželo mu na výchově další generace, proto se snažil o výuku náboženství ve školách. To se sice nepodařilo, ale aspoň na některých místech se rozvinuly takzvané vstupy do škol.

Při loučení s otcem kardinálem musíme říct, že máme za co Bohu děkovat. Svou vděčnost můžeme ukázat pokračováním v díle obnovy církve, kterou on tak miloval. To mu jistě udělá radost.

                                        Mons. Jan Graubner, pražský arcibiskup, primas český pri pohrebnej sv. omši.

 

 

 

Dnes ráno - utorok, 4. novembra 2025 - o tretej hodine, Pán povolal do večnosti pražského emeritného arcibiskupa Dominika Kardinála Duku. Pohrebná svätá omša bude v sobotu 15. novembra o 11,00 hod. v katedrále svätého Víta, Václava a Vojtecha, oznámilo arcibiskupstvo v Prahe.

Odišiel muž, ktorý dôsledne žil svoje biskupské heslo „IN SPIRITU VERITATIS“ – v Duchu pravdy. Obhajoval Ježiša Krista - Pravdu, obhajoval pravdu manželstva a rodiny, pravdu Desatora, pravdu v spoločnosti. 

Kardinál Dominik Duka sa narodil 26. apríla 1943 dôstojníkovi letectva v Hradci Králové. Pokrstený bol Jaroslav.

Spomína, že si zvykol na neprítomnosť svojho otca, ktorému sa v roku 1944 podarilo utiecť do Anglicka, kde slúžil v ozbrojených silách na Západe. Po návrate domov učil na dôstojníckej škole v Plzni. Po komunistickom prevrate vo februári 1948 však režim degradoval otca nového pražského arcibiskupa na vojaka a odsúdil ho na dva roky prísneho väzenia. Ťarcha prežitia padla na plecia jeho matky, jednoduchej ženy neochvejnej viery. Prenasledovanie si vyžiadalo presťahovanie sa do malého, skromného bytu. Miestni kňazi poskytovali podporu utláčaným. Ako dieťa túžil Jaroslav Duka byť letcom ako jeho otec. Bol však aj svedkom prenasledovania Cirkvi. Vyhostenie rehoľných sestier z ich domu neďaleko katedrály v Hradci Králové na neho zanechalo hlboký dojem. Táto hrozná nespravodlivosť a nemožnosť akokoľvek proti nej konať ho hlboko zasiahla.

Kardinál Duka pripisuje zrod svojho kňazského povolania májovej bohoslužbe, počas ktorej kňaz, ktorý ju viedol, prečítal kázeň o kňazovi, ktorý sa rozhodol vzdať sa kňazstva. „Táto konkrétna katechéza mi priniesla do mysle niečo úplne iné – ísť cestou duchovného povolania,“ priznal. Pri inej príležitosti, keď hovoril o svojom povolaní, citoval slová proroka Jeremiáša: „Zviedol si ma, Pane, a ja som sa dal zviesť...“

Jaroslav Duka si po ukončení strednej školy v roku 1960 podal žiadosť o prijatie do seminára v Litoměřiciach. Bol zamietnutý. Nasledujúce tri roky pracoval manuálne a v rokoch 1962 až 1964 absolvoval povinnú vojenskú službu v Trnave na Slovensku, čo mu však nebránilo v praktizovaní svojej viery. Po návrate z armády sa opäť prihlásil do seminára – a opäť ho ako „triedneho nepriateľa“ zamietli. Prijali ho až v nasledujúcom roku 1965, ale po odvolaní.

„Pražská jar“ v roku 1968 sa zhodovala s Dukovým vstupom do tajného dominikánskeho noviciátu. Prijal rehoľné meno Dominik. Už počas obdobia „normalizácie“, v roku 1969, zložil prvé sľuby a v roku 1970 ho kardinál Szczepan Trochta vysvätil za kňaza.

Nasledujúcich päť rokov pôsobil ako farár na česko-nemeckej hranici. Medzitým v roku 1972 zložil večné sľuby v dominikánskom ráde. O tri roky neskôr mu komunistické úrady odobrali pastoračnú licenciu. Nasledujúcich 15 rokov pracoval ako kreslič v továrni Škoda-Plzeň. Zároveň mohol otec Duka vďaka štedrosti svojich priateľov bývať v malom dome s dvoma bratmi. Od roku 1975 pôsobil ako vikár provinciála, otca Ambrózia Svatoša, a v rokoch 1976 až 1981 bol zodpovedný za formáciu seminaristov. Inicioval úsilie o založenie tajného kláštorného štúdia.

V atmosfére veľkej diskrétnosti spolupracoval otec Duka s vtedajším poľským provinciálom, otcom Michałom Mroczkowskim. Mladí českí dominikáni sa oboznamovali s pravidelnou náboženskou formáciou a tešili sa z možnosti nosiť habit na verejnosti. Navštevovali ich aj poľskí profesori, aby prednášali. Jedným z výsledkov týchto kontaktov bolo, že otec Duka získal licenciát z biblickej teológie na Pápežskej teologickej fakulte sv. Jána Krstiteľa vo Varšave. Poľsko bolo vtedy pre českých dominikánov „oknom do sveta“. Niekedy, keď úrady odmietli vydať pasy, museli prekročiť „zelenú hranicu“, ktorú využívali pašeráci. V Poľsku bol možný kontakt s hosťujúcimi generálnymi predstavenými rádu. Toto obdobie viedlo k dobrej znalosti poľského jazyka a trvalým sympatiám k poľskej cirkvi. Predstavený českých dominikánov udržiaval kontakt aj s jediným kláštorom rádu v bývalom východnom Nemecku v Lipsku.

V roku 1981 bol Dominik Duka odsúdený na osemnásť mesiacov väzenia za kláštornú činnosť, organizovanie študijného programu pre dominikánskych seminaristov, vydávanie publikácií mimo dosahu cenzúry a spoluprácu so zahraničím, ktorú úrady nepovoľovali. Trest si odpykával v najprísnejšej českej väznici v Plzni-Bory, kde sa stretol okrem iného s budúcim prezidentom Václavom Havlom a ďalšími aktivistami demokratickej opozície. Spoločný trest sa pre väzňov stal príležitosťou na dlhé rozhovory o Bohu. „V tom čase som si vážil Havlovu intelektuálnu úprimnosť, pretože sa snažil nájsť zmysel života a jasne cítil, že presahuje existenciu,“ spomínal otec Dominik. V komunistickej väznici vykonával aktívnu pastoračnú prácu vrátane vysluhovania sviatosti krstu.

V roku 1986 generál rádu vymenoval otca Duku za predstaveného dominikánov v Československu. V tejto funkcii sa zúčastnil práce tajnej konzultácie vyšších predstavených mužských rehoľných rádov. Počas jedného z týchto stretnutí, ktoré sa konalo v sakristii uršulínskeho kostola v Prahe, bol 17. novembra 1989 svedkom brutálne potlačenej opozičnej demonštrácie, ktorá znamenala začiatok „Nežnej revolúcie“.

Po páde komunizmu sa energicky venoval oživeniu mníšskeho života a vráteniu vyplienených kláštorov. „Znovuzískanie slobody je najdôležitejším momentom môjho života,“ povedal dominikán pred niekoľkými rokmi v rozhovore pre KAI. Okamžite sa vrhol na svoje akademické povinnosti, vyučoval biblické štúdie na Teologickej fakulte v Olomouci, viedol Konzultáciu vyšších predstavených mužských rehoľných rádov a zúčastňoval sa na práci Štátnej akreditačnej komisie pre vysoké školy. V 90. rokoch ho Ján Pavol II. pozval ako audítora na účasť na zhromaždeniach Synody biskupov. Pápež sa s ním osobne stretol. Otec Duka viedol českú provinciu dominikánov do roku 1998. 6. júna 1998 ho Svätý Otec vymenoval za biskupa diecézy Hradec Králové.

Biskupa Duku vysvätil jeho predchodca, arcibiskup Karol Otčenášek, a jeho spoluvysvätiteľmi boli kardinál Miloslav Vlk a vtedajší apoštolský nuncius, arcibiskup Giovanni Coppa (neskôr kardinál). Mottom svojej služby si zvolil „IN SPIRITU VERITATIS – V DUCHU PRAVDY". Pokračoval v diele svojho predchodcu a vždy zdôrazňoval jeho veľké zásluhy. Založil Diecézny teologický inštitút a v roku 2002 zvolal druhý diecézny eucharistický kongres. V rokoch 2000 až 2004 pôsobil ako viceprezident českého episkopátu. Predsedal biskupskej komisii pre náuku viery a katolícku výchovu. Spolupracoval s mnohými univerzitami a vykonával rozsiahlu novinársku činnosť. Ako královehradecký biskup podporoval spoluprácu s cirkvou v Poľsku a propagoval Poľsko-české kresťanské kultúrne dni. Každý rok 10. augusta prichádzal spolu s vtedajším legnickým biskupom Stefanom Cichym do Sniežky, kde sa Česi, Poliaci a Nemci stretávali na sviatok svätého Vavrinca – patróna kaplnky na najvyššom vrchu Českej republiky. Na tieto stretnutia pozval vtedajšieho prezidenta Václava Klausa.

Kardinál Duka mal jasné názory. Opakovane zdôrazňoval, že jeho povinnosťou je podporovať dobro a rozvoj svojej vlasti. Zaujal zásadový postoj k voľbe komunistickej strany, ktorá sa nezriekla svojho programu z totalitnej minulosti a odmieta prevziať zodpovednosť za zločiny spáchané v tomto období. „Nemôžem ju voliť ani s ňou aktívne spolupracovať,“ zdôveril sa. Zároveň zdôraznil, že to neznamená nedostatok podpory pre konkrétne, spravodlivé a čestné politické riešenia, keď si to dobro krajiny vyžaduje. Podľa jeho názoru, hoci vyznávajúci kresťania tvoria v jeho vlasti iba tretinu obyvateľstva a pokrstení tvoria polovicu obyvateľstva, môžu významne ovplyvňovať verejný život. Preto by nás nemala prekvapiť reakcia prezidenta Klausa, ktorý v roku 2010 bezprecedentným spôsobom poďakoval Benediktovi XVI. za jeho vymenovanie za pražského arcibiskupa: „všeobecne rešpektovaná osoba, ktorá môže jednoznačne prispieť k rozvoju dialógu a vzájomných vzťahov.“ V podobnom tóne sa v roku 2010 vyjadril aj zosnulý prezident Václav Havel, ktorý poznamenal, že „katolícka cirkev na čele s arcibiskupom Dukom vstupuje do novej fázy svojho bohatého života“.

Dokázal udržiavať plodnú spoluprácu s po sebe idúcimi prezidentmi Českej republiky, ako aj s politikmi rôzneho zamerania, čo viedlo k vyriešeniu viacerých citlivých otázok vo vzťahu medzi cirkvou a štátom, vrátane vlastníctva Katedrály svätého Víta, Václava a Vojtecha a systému financovania cirkvi. Dôrazne obhajoval posvätnosť manželstva a rodiny.

Bol držiteľom čestných doktorátov z mnohých univerzít. 16. marca 2015 mu tento titul udelila Pápežská teologická fakulta vo Varšave, kde v roku 1979 získal kanonický licenciát.

Benedikt XVI. ho 18. februára 2012 zaradil do kardinálskeho kolégia a udelil mu titulárny kostol Santi Marcellino e Pietro. Bol členom Dikastéria pre inštitúty zasväteného života a spoločnosti apoštolského života. Zúčastnil sa konkláve v roku 2013, ktoré zvolilo pápeža Františka. 13. mája 2022 pápež František prijal jeho rezignáciu na funkciu metropolitného arcibiskupa Prahy.

Po smrti Dominika Duku má Kardinálske kolégium 245 členov, z toho 127 voličov a 118, ktorí nemajú právo zúčastniť sa prípadného konkláve.

Spomeňme si na dušu zosnulého otca kardinála v našich modlitbách. R.I.P.

porov. KAI

Kardinál Dominik Duka opakovane obhajoval katolícku pravdu tvárou v tvár doktrinálnemu a morálnemu chaosu modernej doby. S ním Katolícka cirkev – a najmä Cirkev v Európe – stráca jedného zo svojich najväčších velikánov v boji za kontinuitu vlastného učenia.