Vatikán 5. augusta (RV) V nedeľu 4. augusta, pri príležitosti 160. výročia smrti sv. Jána Máriu Vianneya vydal Svätý Otec František list adresovaný všetkým kňazom sveta. List rozdelený do štyroch častí (Bolesť, Vďačnosť, Odvaha, Chvála) je povzbudením a posilou pre kňazov v náročnej situácii dnešnej doby. (Celý text v taliančine, angličtine)

Mojim bratom kňazom

Drahí bratia,

pripomíname si 160. výročie smrti svätého Arského farára, ktorého Pius XI. ustanovil za patróna všetkých farárov sveta.[1] Na jeho sviatok vám chcem napísať tento list, nielen farárom, ale aj všetkým vám, bratia kňazi, ktorí bez rozruchu „zanechávate všetko“, aby ste sa vkladali do každodenného života vašich spoločenstiev. Vám, ktorí ako Arský farár pracujete v „zákopoch“, nosíte na svojich pleciach bremeno dňa a horúčosť (por. Mt 20,12) a vystavení nespočetným situáciám denne „nastavujete svoju tvár“ - bez toho, žeby ste na seba brali veľký ohľad - aby bol Boží ľud zaopatrený a sprevádzaný na ceste. Obraciam sa na každého z vás, ktorí v rozličných okolnostiach, nenápadne a obetavo, v únave a v námahe, v chorobe a skľúčenosti, prijímate svoje poslanie ako službu Bohu a jeho ľudu, a napriek všetkým ťažkostiam na ceste, píšete tie najkrajšie strany kňazského života.

Pred nejakým časom som talianskym biskupom vyjadril svoje obavy z toho, že v mnohých oblastiach sa naši kňazi cítia zosmiešňovaní a obviňovaní kvôli zločinom, ktoré nespáchali, a hovoril som im, že potrebujú vo svojom biskupovi nájsť postavu staršieho brata a otca, ktorý ich v týchto ťažkých časoch povzbudí, posilní a podoprie na ceste.[2] 

Ako starší brat a otec chcem byť aj ja nablízku; predovšetkým vám poďakovať v mene svätého verného Božieho ľudu za všetko, čo dostáva od vás, a z mojej strany vás povzbudiť, aby ste si pripomenuli tie slová, ktoré Pán tak láskavo vyslovil v deň našej vysviacky, a ktoré predstavujú zdroj našej radosti: „Už vás nenazývam sluhami... nazval som vás priateľmi“ (Jn 15,15).[3]     

Bolesť

«Videl som utrpenie svojho ľudu» (Ex 3,7).

V posledných časoch sme mohli jasne počuť krik, často tichý a umlčovaný, našich bratov, obetí zneužitia moci, zneužitia svedomia, a sexuálneho zneužitia zo strany vysvätených služobníkov. Bezpochyby, je to čas utrpenia v živote obetí, ktoré podstúpili rozličné formy zneužitia - a to aj pre ich rodiny a pre celý Boží ľud.

Ako viete, veľmi sa usilujeme uvádzať do praxe potrebné reformy, aby sa od koreňov podnietila kultúra založená na pastoračnej starostlivosti, aby tak kultúra zneužívania nenašla miesto, kde by sa mohla vyvinúť, a tým menej pretrvávať. Nie je to ľahká, ani krátkodobá úloha, a vyžaduje si angažovanie všetkých. Ak sa v minulosti zanedbanie mohlo pretransformovať do formy odpovede, dnes chceme, aby sa obrátenie, transparentnosť, úprimnosť a solidarita s obeťami stali naším spôsobom písania dejín, a pomohli nám byť pozornejšími voči toľkým ľudským utrpeniam.[4]

Ani táto bolesť nie je kňazom ľahostajná. Toto som mohol skonštatovať pri rozličných pastoračných návštevách tak v mojej diecéze ako aj v iných, kde som mal príležitosť stretávať sa a osobne zhovárať s kňazmi. Mnohí z nich mi vyjadrili svoje rozhorčenie nad tým, čo sa stalo, aj istý druh bezmocnosti, pretože aj „popri námahe obetavej služby zakúsili škodu spôsobenú podozrievaním a spochybňovaním, ktoré v niektorých alebo aj v mnohých z nich mohlo vyvolať pochybnosť, strach alebo nedôveru“.[5]

Mnohé listy kňazov zdieľajú tento pocit. Na druhej strane, je útechou nájsť kňazov, ktorí, keď vidia a poznajú utrpenie obetí a Božieho ľudu, mobilizujú sa a hľadajú slová a cesty nádeje.

Bez toho, aby sme popierali alebo zneuznávali škodu spôsobenú niektorými našimi bratmi, bolo by nesprávne nevšimnúť si mnohých kňazov, ktorí vytrvalo a bezúhonne ponúkajú všetko, čím sú a čo majú pre dobro druhých (por. 2 Kor 12,15) a žijú duchovné otcovstvo, ktoré vie plakať s plačúcimi. Je nespočet kňazov, ktorí zo svojho života robia dielo milosrdenstva, v často nehostinných oblastiach a situáciách, vzdialených či opustených - aj za cenu riskovania vlastného života. Uznávam a ďakujem vám za vašu odvahu a vytrvalý príklad, ktorý nám aj v okamihoch nepokoja, hanby a bolesti ukazuje, ako sa ďalej s radosťou nasadzujete za evanjelium.[6]

Som presvedčený, že v tej miere, v akej sme verní Božej vôli, nás časy očisťovania Cirkvi, ktoré prežívame, urobia radostnejšími a jednoduchšími - a v budúcnosti, ktorá nie je príliš vzdialená, prinesú veľa ovocia. „Nestrácajme odvahu! Pán očisťuje svoju Nevestu a všetkých nás obracia k sebe. Dáva nám zažiť skúšku, aby sme pochopili, že bez neho sme iba prach. Zachraňuje nás od pokrytectva, od duchovnosti zovňajšku. Vanie svojím Duchom, aby nanovo daroval krásu svojej Neveste, prekvapenej priamo pri čine cudzoložstva. Je dobré prečítať si dnes 16. kapitolu Ezechiela. Toto je príbeh Cirkvi. Toto je môj príbeh, môže povedať každý jeden z nás. A napokon, aj skrze tvoju hanbu, budeš naďalej pastierom. Naše pokorné pokánie, ktoré ostáva potichu, v slzách pred hrôzou hriechu, i pred nepreniknuteľnou veľkosťou Božieho odpustenia, toto, toto pokorné pokánie je začiatkom našej svätosti“.[7]

Vďačnosť

«Neprestávam za vás vzdávať vďaky» (Ef 1,16).

Povolanie je nielen nejaká naša voľba, ale ešte viac je to odpoveď na nezištné povolanie Pána. Je pekné vracať sa neustále k tým evanjeliovým pasážam, ktoré nám ukazujú Ježiša ako sa modlí, vyberá si [apoštolov] a povoláva ich, „aby boli s ním a aby ich posielal kázať“ (Mk 3,14).

Rád by som tu pripomenul veľkého učiteľa kňazského života z mojej vlasti, pátra Lucia Geru, ktorý, keď sa v čase veľkých skúšok pre Latinskú Ameriku prihováral skupine kňazov, povedal im: „vždy, ale predovšetkým v skúškach, sa musíme vracať k tým svetlým okamihom, v ktorých sme zažili povolanie Pána zasvätiť celý náš život jeho službe“. To je to, čo rád nazývam „deuteronomickou pamäťou povolania“, ktorá nám umožňuje vracať sa k tomu žiarivému bodu, v ktorom sa ma Božia milosť dotkla na začiatku cesty. Práve od tejto iskierky môžem zapáliť oheň aj pre ten dnešný a pre každý deň, a prinášať teplo a svetlo mojim bratom a sestrám. Od tejto iskierky sa zapaľuje pokorná radosť, radosť, ktorá nie je urážkou voči bolesti a trápeniu; radosť dobrá a tichá“.[8]

Jedného dňa sme vyslovili to „áno“, ktoré sa zrodilo a vyrástlo v lone kresťanského spoločenstva, vďaka svätým „vedľajších dverí“[9], ktorí nám s jednoduchou vierou ukázali, že sa oplatí venovať všetko pre Pána a pre jeho Kráľovstvo. „Áno“, ktorého prínos mal a bude mať nečakanú transcendenciu, a neraz si ani nebudeme vedieť predstaviť všetko to dobro, ktoré to dokázalo a dokáže priniesť. Je krásne, keď je starý kňaz obklopený a navštevovaný tými deťmi - teraz už dospelými - ktoré na začiatku pokrstil a ktoré mu s vďačnosťou prichádzajú predstaviť svoju rodinu! Tam sme objavili, že sme boli pomazaní, aby sme pomazávali, a Božie pomazanie nikdy nesklame; dáva mi povedať spolu s Apoštolom: „Neprestávam vzdávať vďaky za vás“ (Ef 1,16) a za všetko dobro, ktoré ste vykonali.

V okamihoch ťažkostí, krehkostí, ako aj v okamihoch slabosti, a v tých, v ktorých vychádzajú na povrch naše limity, keď najhorším zo všetkých pokušení je zastať a prehrabávať sa v zúfalstve,[10] so zlomeným pohľadom, úsudkom aj srdcom, v tých chvíľach je dôležité - ba trúfnem si povedať rozhodujúce - nielen nestratiť spomienku plnú vďačnosti za vstúpenie Pána do nášho života, spomienku na jeho milosrdný pohľad, ktorý nás pozval, aby sme vstúpili do hry pre neho a pre jeho ľud, ale mať aj odvahu uvádzať ju do praxe, a spolu so žalmistom dokázať vytvoriť náš vlastný chválospev, lebo „jeho milosrdenstvo je večné“ (por. Ž 135).

Vďačnosť je vždy „mocnou zbraňou“. Len ak dokážeme kontemplovať a poďakovať konkrétne za všetky prejavy lásky, štedrosti, solidarity a dôvery, ako aj odpustenia, trpezlivosti, znášanlivosti a súcitu, ktorých sa nám dostalo, umožníme, aby nám Duch daroval ten svieži vánok, ktorý dokáže obnoviť (nie polátať) náš život a naše poslanie. Dovoľme, nech tak ako u Petra v to ráno „zázračného rybolovu“, aj v nás naše skonštatovanie všetkého prijatého dobra znovu prebudí schopnosť žasnúť a ďakovať, až nás to privedie povedať: „Pane, odíď odo mňa, lebo som človek hriešny“ (Lk 5,8); a ešte raz si opätovne vypočujme z Pánových úst jeho povolanie: „Neboj sa, odteraz budeš už loviť ľudí“ (Lk 5,10); lebo „jeho milosrdenstvo trvá naveky“ (por. Ž 135).

Bratia, vďaka za vašu vernosť v úlohách, ktoré ste prijali. Je naozaj významné, že v spoločnosti a kultúre, ktorá si premenila „prchavosť“ na hodnotu, existujú ľudia, ktorí s nasadením prijímajú na seba úlohy vyžadujúce celý život. V podstate tým hovoríme, že naďalej veríme v Boha, ktorý nikdy neporušil svoju zmluvu, aj keď my sme ju nespočetne krát nedodržali. Toto nás pozýva k tomu, aby sme oslavovali Božiu vernosť, ktorá nám neprestáva dôverovať, veriť a „vsádzať na nás“, napriek našim limitom a hriechom, a pozýva nás robiť to isté. Vedomí si toho, že poklad nosíme v hlinených nádobách (por. 2 Kor 4,7), vieme, že Pán sa ukazuje ako víťaz v slabosti (por. 2 Kor 12,9), neprestáva nás podopierať a povolávať, dávajúc nám stonásobne viac (por. Mk  10,29-30), lebo „jeho milosrdenstvo trvá naveky“.

Vďaka za radosť, s akou viete darovať svoj život, ukazujúc tak srdce, ktoré počas rokov zápasilo a bojovalo nie preto, aby sa stalo stiesneným a trpkým, ale naopak, denne čoraz širším od lásky k Bohu a k jeho ľudu; srdce, ktorému, tak ako dobrému vínu, čas nedal zoctovatieť, ale nadobudnúť stále znamenitejšiu kvalitu; lebo „jeho milosrdenstvo trvá naveky“.

Vďaka za to, že sa snažíte posilňovať zväzky bratstva a priateľstva v kňazskom zbore a s vaším biskupom, pomáhate si navzájom a staráte sa o toho, kto ochorel, že vyhľadáte toho, kto sa izoloval, že sa povzbudzujete a učíte múdrosti od starca, podelíte sa s materiálnymi dobrami, že sa viete spoločne smiať i plakať...: aké potrebné sú tieto veci! A dokonca, že ostávate stáli a vytrvalí, aj keď ste museli vziať na seba nejaké ťažké poslanie alebo pomknúť brata k plneniu si svojej zodpovednosti; lebo „jeho milosrdenstvo trvá naveky“.

Vďaka za svedectvo vytrvalosti a „trpezlivej znášanlivosti“ (hypomoné) v pastoračnej práci, ktorá nás často - vedených odvahou (parresia) pastiera[11] - privádza k zápasu s Pánom v modlitbe, tak ako Mojžiš v onom odvážnom a aj riskantnom orodovaní za ľud (por. Num 14,13-19; Ex 32,30-32; Dt 9,18-21); lebo „jeho milosrdenstvo trvá naveky“.

Vďaka, že denne slávite Eucharistiu a s milosrdenstvom pasiete stádo vo sviatosti zmierenia, bez rigorizmu či laxnosti, ujímate sa ľudí a sprevádzate ich na ceste obrátenia smerom k novému životu, ktorý Pán darúva nám všetkým. Vieme, že po schodíkoch milosrdenstva môžeme zísť až k najnižšiemu bodu ľudskej situácie - vrátane krehkosti a hriechu - a vystúpiť až k najvyššiemu bodu božskej dokonalosti: „Buďte milosrdní, ako je milosrdný váš Otec“[12]. A takto byť „schopnými rozohriať srdcia ľudí, počas noci s nimi kráčať, vedieť s nimi rozprávať, aj zostúpiť do ich noci, do ich tmy, bez toho, aby ste sa stratili“[13]; lebo „jeho milosrdenstvo trvá naveky“.

Vďaka za to, že pomazávate a všetkým so zápalom „vhod i nevhod“ hlásate evanjelium Ježiša Krista (por. 2 Tim 4,2), skúmajúc srdce vlastného spoločenstva, aby ste zistili, „kde je prítomná živá a horlivá túžba po Bohu, a tiež to, kde  láskyplný dialóg s Bohom uviazol alebo prečo nedokázal priniesť ovocie“[14]; lebo „jeho milosrdenstvo trvá naveky“.

Vďaka za každý raz, keď ste sa nechali pohnúť vo svojom vnútri a prijali ste tých, čo padli, ošetrili ste ich rany, ponúkli ste teplo ich srdciam, preukázali im láskavosť a súcit ako Samaritán v podobenstve (por. Lk 10,25-37). Nič nie je tak naliehavé ako tieto veci: blízkosť a bezprostrednosť; byť nablízku telu trpiaceho brata. Koľko dobra prináša príklad kňaza, ktorý sa približuje a neodťahuje sa od rán svojich bratov![15] Odzrkadlenie srdca pastiera, ktorý spoznal duchovnú chuť cítenia sa zjednoteným so svojím ľudom;[16] ktorý nezabúda na to, že z neho vyšiel a že jedine v jeho službe nájde a dokáže vysvetliť svoju najčistejšiu a najplnšiu identitu, ktorá mu umožňuje rozvíjať striedmy a jednoduchý štýl života, bez prijímania privilégií, ktoré nemajú chuť evanjelia; lebo „jeho milosrdenstvo trvá naveky“.

Ďakujme aj za svätosť verného Božieho ľudu, ktorý sme povolaní pásť a prostredníctvom ktorého Pán pasie a stará sa aj o nás; darúva nám možnosť kontemplovať tento ľud „v rodičoch, ktorí s veľkou láskou vychovávajú svoje deti; v mužoch a ženách, ktorí pracujú, aby domov priniesli chlieb; v chorých, v staručkých rehoľníčkach, ktoré sa stále usmievajú. V tejto stálosti kráčania vpred, v každodennom nasledovaní, vidím svätosť zápasiacej Cirkvi“[17]. Ďakujme za každého  nich a nechajme si pomôcť a povzbudiť sa ich svedectvom; lebo „jeho milosrdenstvo je večné“.

Odvaha

«Mojou túžbou je, aby ste cítili povzbudenie» (por. Kol 2,2).

Mojou druhou veľkou túžbou, ktorá je akýmsi echom slov sv. Pavla, je sprevádzať vás pri obnove našej kňazskej odvahy, ktorá je predovšetkým ovocím pôsobenia Ducha Svätého v našich životoch. Keď nastanú bolestivé skutočnosti, všetci potrebujeme útechu a povzbudenie. Misia, ku ktorej sme boli povolaní, neznamená, že sme imúnni voči utrpeniu, bolesti či nepochopeniu[18]; naopak, žiada od nás, aby sme tomu všetkému čelili a prijali, aby ich Pán mohol premeniť a nás pripodobniť viac jemu. „V konečnom dôsledku, nedostatok úprimného uznania našich obmedzení – v bolesti a modlitbe – je to, čo bráni milosti, aby v nás lepšie pôsobila, pretože jej nenecháva priestor vyvolať to dobro, ktoré sa integruje v pravdivej a reálnej ceste rastu“[19].

Dobrý „testom“ ako sa dozvedieť, ako je na tom naše srdce pastiera, je spýtať sa, ako sa staviame k bolesti. Častokrát sa môže stať, že sa správame ako levita či kňaz z podobenstva, ktorí sa odvrátia na druhú stranu a ignorujú človeka, ktorý leží na zemi (porov. Lk 10,31-32). Iní sa priblížia zlým spôsobom, filozofujú uchyľujúc sa do bežných pozícií: „život je už raz taký“, „nemožno nič urobiť“, čím dávajú priestor fatalizmu a sklesnutosti; alebo sa priblížia s postojom selektívneho uprednostňovania, čím iba vytvárajú izolovanosť a vylúčenie. „Tak ako Jonáš, stále v sebe nesieme latentné pokušenie ujsť na bezpečné miesto, ktoré môže mať rôzne mená: individualizmus, spiritualizmus, uzavretie sa do malých svetov...“[20], toto má ďaleko od toho, že by to pohlo naším vnútrom, a v konečnom dôsledku nás to vzďaľuje od rán nás samých i tých druhých, a teda od Ježišových rán.[21]

V tej istej línii chcem zdôrazniť ďalší, ľahko prehliadnuteľný a nebezpečný postoj, ktorý – ako s obľubou hovorieval Barnanos – je „najúčinnejším z elixírov démona“[22] a tým najškodlivejším postojom pre nás, ktorí chceme slúžiť Pánovi, lebo zasieva stratu odvahy, pocit osirotenosti a privádza k zúfalstvu[23]. Sklamaní z reality, z Cirkvi alebo z nás samých môžeme zažívať pokušenie uchýliť sa k nasladlému smútku, ktorý východní otcovia nazývali acédia (apatia, skleslosť). Kardinál Tomáš Špidlík hovorieval: „Ak nás prepadá smútok zo života ako takého, zo spoločnosti ostatných, zo skutočnosti, že sme sami, vtedy je tu vždy nejaký nedostatok viery v Božiu prozreteľnosť a v jeho konanie. Smútok paralyzuje odvahu napredovať v práci, v modlitbe, robí nám nesympatickými našich blížnych. Mníšski autori, ktorí sa zoširoka venovali opisu tejto neresti, ju nazývajú najhorším nepriateľom duchovného života“[24].

Poznáme ten smútok, ktorý sa môže stať návykovým a postupne viesť k privykaniu si na zlo a na nespravodlivosť ako na niečo prirodzené, s pošepkávaním, že „takto sa to predsa dialo vždy“. Je to smútok, ktorý znemožňuje všetky pokusy o premenu a obrátenie, šíriac urazenosť a nevraživosť. „Toto nie je cesta plného a hodnotného života; toto nie je Božia vôľa pre nás; toto nie je život v Duchu, ktorý vyviera zo srdca vzkrieseného Krista“[25] a ku ktorému sme boli povolaní. Bratia, keď hrozí, že sa tento nasladlý smútok zmocní nášho života alebo života nášho spoločenstva, bez úľaku či ustráchanosti, ale s odhodlaním prosme a veďme i druhých k proseniu Ducha Svätého, „aby nás Pán prišiel zobudiť, aby nami zatriasol v našej ospalosti a vyslobodil nás z nečinnosti. Postavme sa zvyku, otvorme poriadne oči a uši, a predovšetkým srdce, aby sme sa nechali pohnúť tým, čo sa deje okolo nás, a výkrikom živého a účinného Slova Vzkrieseného“[26].

Dovoľte mi, aby som zopakoval, že v ťažkých chvíľach všetci potrebujeme útechu a silu od Boha i od bratov. Všetkým nám teda môžu poslúžiť dôrazné slová sv. Pavla určené jeho spoločenstvám: „Preto prosím, aby ste neochabovali pre moje súženia za vás“ (Ef 3,13); „mojou túžbou je, aby ste cítili povzbudenie (aby sa potešili vaše srdcia)“ (porov. Kol 2,2), a tak ste mohli uskutočňovať poslanie, ktoré nám Pán dáva každé ráno: odovzdávať „veľkú radosť, ktorá bude patriť všetkým ľuďom“ (Lk 2,10). Avšak nie ako teóriu alebo intelektuálne či morálne poznanie toho, ako by to malo byť, ale ako ľudia, ktorí boli bolesťou premenení a prepodobnení na Pána, a ktorí ako Jób dospievajú k zvolaniu: „Len z počutia som teba dosiaľ poznával, lež moje oko teraz ťa už uzrelo“ (42,5). Bez tejto skúsenosti, ktorá je základom, bude všetko naše úsilie viesť k frustrácii a rozčarovaniu.

Počas nášho života sme mohli kontemplovať, ako sa „s Ježišom Kristom stále rodí a znovuzrodzuje radosť“[27]. Aj keď táto skúsenosti prechádza rôznymi fázami, vieme, že napriek našej slabosti a našim hriechom, Boh „nám umožňuje zdvihnúť hlavu a začať odznova; s nehou, ktorá nás nikdy nesklame a ktorá nám vždy vie prinavrátiť radosť“[28]. Táto radosť sa nerodí z nášho vôľového či rozumového úsilia, ale z dôvery vo vedomí, že Ježišove slová Petrovi naďalej účinkujú: vo chvíli, keď budeš prechádzať „zaťažkávacou skúškou“, nezabudni, že ja sám „som prosil za teba, aby neochabla tvoja viera“ (Lk 22,32). Pán je tým prvým, ktorý sa modlí a bojuje za teba i za mňa. A pozýva nás, aby sme naplno vstúpili do jeho modlitby. Môžu nastať priam chvíle, kedy sa budeme musieť ponoriť „do modlitby z Getsemán, do tej modlitby, ktorá je z Ježišových modlitieb tá najľudskejšia a najdramatickejšia (...) Je v nej naliehavá prosba, smútok, úzkosť, takmer dezorientácia“ (Mk 14,33)[29].

Vieme, že nie je ľahké zotrvávať pred Pánom a nechať jeho zrak, aby prechádzal naším životom, uzdravoval naše zranené srdce a obmyl naše nohy od svetskosti, ktorá sa na ne nalepila počas cesty a bráni nám v kráčaní. Práve v modlitbe zažívame tú našu požehnanú neistotu, ktorá nám pripomína, že sme učeníci, ktorí potrebujú pomoc od Pána, a ktorá nás oslobodzuje od prométeovskej tendencie „tých, ktorí sa v podstate spoliehajú len na vlastné sily a cítia sa nadradení nad druhými, pretože sa riadia určitými normami“[30].

Bratia, Ježiš viac než ktokoľvek iný pozná naše úsilia i výsledky, ako aj pády a neúspechy. On je ten, ktorý nám ako prvý hovorí: „Poďte ku mne všetci, ktorí sa namáhate a ste preťažení, a ja vás posilním. Vezmite na seba moje jarmo a učte sa odo mňa, lebo som tichý a pokorný srdcom; a nájdete odpočinok pre svoju dušu“ (Mt 11,28-29).

Pri takej modlitbe vieme, že nikdy nie sme sami. Modlitba pastiera je modlitbou, v ktorej prebýva tak Duch Svätý, ktorý „volá: „Abba, Otče!“ (Gal 4,6), ako aj ľud, ktorý bol pastierovi zverený. Naše poslanie a identita dostávajú svetlo z tejto dvojakej väzby.

Modlitba pastiera sa živí a stelesňuje v srdci Božieho ľudu. Nesie znaky rán i radostí jeho ľudu, ktoré v tichu prednáša pred Pána, aby boli pomazané darom Ducha Svätého. Je to nádej pastiera, ktorý dôveruje a bojuje, aby Pán mohol vyliečiť našu slabosť, tú osobnú i našich spoločenstiev. No nestrácajme zo zreteľa skutočnosť, že práve v modlitbe Božieho ľudu sa srdce pastiera stelesňuje a nachádza svoje miesto. Toto nás všetkých oslobodzuje od toho, aby by sme hľadali či chceli jednoduché, rýchle a hotové odpovede, a dovoľujeme tak Pánovi, aby nám cestu nádeje ukazoval on, a nie naše recepty a priority. Nestrácajme zo zreteľa skutočnosť, že v tých najťažších chvíľach raného spoločenstva, ako to čítame v Knihe Skutkov apoštolov, modlitba zohrávala ozajstnú protagonistickú úlohu.

Bratia, priznávame si našu slabosť, áno; ale dovoľme, aby ju Ježiš premieňal a neustále nás nasmerúval k misii. Nestrácajme radosť z cítenia sa „ovečkami“, z poznania, že on je naším Pánom a Pastierom.

Aby sme si udržali odvážne srdce je nevyhnutné nezanedbávať nasledovné dve základné väzby našej identity: po prvé, s Ježišom. Zakaždým, keď sa odpútame od Ježiša alebo zanedbáme náš vzťah s ním, krok za krokom naše nasadenie vysychá a naše lampy zostávajú bez oleja, schopného dávať svetlo na cestu nášho života (por. Mt 25,1-13): „Ostaňte vo mne a ja vo vás. Ako ratolesť nemôže prinášať ovocie sama od seba, ak neostane na viniči, tak ani vy, ak neostanete vo mne ... lebo bezo mňa nemôžete nič urobiť“ (Jn 15,4-5). V tomto ohľade vás chcem povzbudiť, aby sme nezanedbávali duchovné vedenie (sprevádzanie), mať brata, s ktorým sa môžete porozprávať, vymeniť si názory, diskutovať a rozlišovať v plnej dôvere a priezračnosti svoju cestu; múdreho brata, s ktorým by ste mohli zažiť, čo znamená cítiť sa ako učeník. Hľadajte takého, nájdite ho a vychutnajte si radosť z prijatia starostlivosti, sprevádzania a rady. Je to nenahraditeľná pomoc, aby ste mohli žiť svoj úrad plniac vôľu Otca (porov. Heb 10,9) a nechali svoje srdce tĺcť „Kristovým zmýšľaním“ (porov. Flp 2,5). Ako dobre nám padnú slová Kazateľa: „Lepšie žiť vo dvojici ako samotnému ... ak jeden padne, druhý ho zdvihne. Ale beda samotnému! Keď padne, nemá nikoho, kto by ho zodvihol“ (4,9-10).

Druhou základnou väzbou, ktorú treba posilňovať a živiť, je vzťah s vaším ľudom. Neizolujte sa od svojho ľudu a od kňazov či od spoločenstiev. A tým viac, neuzatvárajte sa do uzavretých a elitárskych skupín. Toto nakoniec udusí a otrávi ducha. Odvážny Boží služobník je ten, ktorý je neustále vo vychádzajúcom pohybe; a toto „vychádzanie“ nás vedie ku kráčaniu „niekedy vpredu, niekedy uprostred a niekedy vzadu: vpredu, aby sme viedli spoločenstvo; uprostred, aby sme mu dodávali odvahu a podporovali ho; vzadu, aby sme ho udržiavali zjednotené, aby nikto príliš nezaostal, na udržanie jednoty, a tiež pre iný dôvod: lebo ľud má svoj „čuch“! Má cit nachádzať nové cesty ako kráčať, má „sensus fidei“ [zmysel pre vieru; porov. Lumen gentium, 12]. Čo môže byť krajšie ako toto?“[31]. Sám Ježiš je vzorom tejto evanjelizačnej voľby, ktorá nás vovádza do srdca ľudu. Ako dobre nám padne vidieť ho, ako je všetkým nablízku! Ježišovo darovanie sa na kríži nie je nič iné ako vrchol tohto evanjelizačného štýlu, ktorý poznamenal celú jeho existenciu.

Bratia, bolesť toľkých obetí, bolesť Božieho ľudu, tak ako aj naša bolesť, sa nemôže len tak stratiť. Sám Ježiš toto všetko nesie na svojom kríži a pozýva nás, aby sme sa obnovili vo svojom poslaní a boli nablízku tým, čo trpia, bez hanby stáli nablízku pri ľudských biedach a, prečo nie, prežívali ich ako svoje vlastné, aby sme ich urobili eucharistiou[32]. Naša doba, poznačená starými i novými zraneniami, nás vyzýva, aby sme sa stali tvorcami vzťahov a spoločenstiev, otvorenými, dôverujúcimi a očakávajúcimi tú novosť, ktorú Božie Kráľovstvo dnes chce vzbudiť. Kráľovstvo hriešnikov, ktorým bolo odpustené, pozvaných dosvedčovať stále živý a činný Pánov súcit; „lebo jeho milosrdenstvo je večné“.

Chvála

«Velebí moja duša Pána» (Lk 1,46).

Nie je možné hovoriť o vďačnosti a povzbudení bez kontemplatívneho pohľadu na Máriu. Ona, žena s prebodnutým srdcom (porov. Lk 2,35), nás učí chvále schopnej otvárať pohľad do budúcnosti a prinavracať nádej súčasnosti. Celý jej život sa sústreďuje do jej spevu chvály (porov. Lk 1,46-55), ktorý sme aj my pozvaní spievať ako prísľub plnosti.

Zakaždým, keď prichádzam do nejakej mariánskej svätyne, rád „získavam čas“ hľadením na Matku a zotrvávaním pred jej pohľadom, prosiac o dôveru dieťaťa, chudobného a jednoduchého človeka, ktorý vie, že tu má svoju matku a môže žobrať o miesto v jej srdci. A pozerajúc tak na ňu, znovu počuť to, čo Indián Juan Diego: «Čo sa deje, dieťa moje, najmenšie zo všetkých? Čo trápi tvoje srdce? Nie som tu azda ja, ktorá má tú česť byť tvoju matkou?»[33].

Hľadieť na Máriu znamená opäť „uveriť v revolučnú silu nežnosti a lásky. V nej vidíme, že pokora a nežnosť nie sú čnosťami slabých, ale silných, ktorí nepotrebujú zle zaobchádzať s druhými, aby sa cítili dôležití“[34].

Ak sa niekedy tento pohľad začína zatvrdzovať alebo ak cítime, že sa zvodná sila apatie alebo bezútešnosti chce zakoreniť v srdci a zmocniť sa ho; ak nás pociťovanie toho, že sme živou a integrálnou súčasťou Božieho ľudu začína obťažovať a cítime sa byť ťahaní k elitárskemu postoju..., nemajme strach kontemplovať Máriu a zaspievať jej chválospev.

Ak sa niekedy cítime pokúšaní izolovať sa a uzavrieť do seba samých a do našich plánov, chrániac sa neustále prašných ciest dejín, alebo ak sa lamentovanie, protesty, kritiky či ironizovanie zmocňujú nášho konania bez vôle bojovať, vyčkať a milovať... vtedy sa pozrime na Máriu, aby nám vyčistila oči od každej „slamky“, ktorá by nám mohla brániť byť pozornými a bdelými, aby sme kontemplovali a oslavovali Krista, ktorý žije uprostred svojho ľudu. A ak vidíme, že nevládzeme kráčať rovno, že nezvládame dodržať naše predsavzatia obrátenia, obráťme sa na ňu tak, ako to robil, takmer spiklenecky, ten veľký kňaz a básnik z mojej predchádzajúcej diecézy: „Dnes večer, Pani moja, môj prísľub je úprimný. Pre každý prípad však nezabudni nechať kľúč vonku“[35]. Ona „je vždy pozornou priateľkou, ktorá sa stará, aby v našom živote nechýbalo víno. Je tou, ktorej srdce prenikol meč; ona chápe všetky bolesti. Ako Matka všetkých je znamením nádeje pre národy, ktoré trpia pôrodnými bolesťami, kým nevzklíči spravodlivosť... Ako skutočná Matka s nami kráča, s nami bojuje a neprestajne šíri blízkosť Božej lásky“[36].

Bratia, ešte raz, „neprestávam za vás vzdávať vďaky“ (Ef 1,16), za vašu oddanosť a poslanie s istotou, že „Boh odstraňuje aj tie najtvrdšie kamene, o ktoré sa trieštia nádeje a očakávania: smrť, hriech, strach, svetáckosť. Dejiny ľudstva sa nekončia pred nejakým hrobovým kameňom, pretože dnes objavujú ten «živý kameň» (por. 1 Pt 2,4): vzkrieseného Ježiša. My ako Cirkev sme založení na ňom, a aj keď klesáme na duchu, keď sme v pokušení súdiť všetko podľa našich neúspechov, on prichádza urobiť všetko novým“[37].

Dovoľme, aby nás vďačnosť viedla k chvále a opätovne nás povzbudila v poslaní pomazávať našich bratov a sestry v nádeji. Aby sme boli mužmi, ktorí svedčia svojím životom o súcite a milosrdenstve, ktoré nám môže darovať iba Ježiš.

Nech vás Pán Ježiš žehná a Panna Mária nech vás ochraňuje. A prosím vás, nezabudnite sa za mňa modliť.

Bratsky,

František

Rím, u Svätého Jána v Lateráne, 4. augusta 2019. Liturgická spomienka svätého farára z Arsu.

[1] Por. Apoštolský list Anno Iubilari (23. apríla 1929): AAS 21 (1929), 312-313.

[2] Príhovor Konferencii biskupov Talianska (20. mája 2019). Duchovné otcovstvo, ktoré vedie biskupa k tomu, aby svojich kňazov nenechával opustených ako siroty, možno objaviť nielen v schopnosti mať dvere otvorené pre všetkých kňazov, ale aj vo vychádzaní im v ústrety a v ich hľadaní, aby sa o nich biskup postaral a sprevádzal ich.

[3] Porov. Sv. Ján XXIII., Encyklika Sacerdotii nostri primordia, na sté výročie smrti svätého Arského farára (1. augusta 1959): AAS 51 (1959), 548.

[4] Por. List Božiemu ľudu (20. augusta 2018).

[5] Stretnutie s kňazmi, rehoľníkmi a rehoľníčkami, zasvätenými a seminaristami, Santiago de Chile (16. januára 2018).

[6] Por. List Božiemu ľudu, ktorý je na ceste v Čile (31. máj 2018).

[7] Stretnutie s rímskym klérom (7. marca 2019).

[8] Homília na Veľkonočnú vigíliu vo Svätej noci (19. apríla 2014).

[9] Apoštolská exhortácia Gaudete et exsultate, 7.

[10] Por. Jorge Mario Bergoglio, Lettere della tribolazione, Milano, 2019, str. 18.

[11] Por. Príhovor rímskym farárom (6. marca 2014).

[12] Duchovná obnova pre kňazov, Prvá meditácia (2. júna 2016).

[13] Antonio Spadaro, Rozhovor s pápežom Františkom: La Civiltà Cattolica 3918 (19. septembra 2013), str. 462.

[14] Apoštolská exhortácia Evangelii gaudium, 137.

[15] Por. Príhovor rímskym farárom (6. marca 2014).

[16] Por. Apoštolská exhortácia Evangelii gaudium, 268.

[17] Apoštolská exhortácia Gaudete et exsultate, 7.

[18] Porov. Apoštolský list Misericordia et misera, 13.

[19] Apoštolská exhortácia Gaudete et exsultate, 50.

[20] Tamtiež, 134.

[21] Por. Jorge Mario Bergoglio, Reflexiones en esperanza, Vatikán, 2013, s. 14.

[22] Denník vidieckeho farára, Paríž, 1974, s 135, por. Apošt. exhort. Evangelii gaudium, 83.

[23] Por. Barsanufius, Epištolár, In: Vito Cutro – Michał Tadeusz Szwemin, Potreba otcovstva, Varšava, 2018, s. 124.

[24] L´arte di purificare il cuore, Roma, 1999, s 47.

[25] Apoštolská exhortácia Evangelii gaudium, 2.

[26] Apoštolská exhortácia Gaudete et exsultate, 137.

[27] Apoštolská exhortácia Evangelii gaudium, 1.

[28] Tamtiež, 3.

[29] Jorge Mario Bergoglio, Reflexiones en esperanza, Vatikán, 2013, s. 26.

[30] Apoštolská exhortácia Evangelii gaudium, 94.

[31] Stretnutie s klérom, zasvätenými a členmi pastoračných rád, Assisi (4. okt. 2013).

[32] Por. Apoštolská exhortácia Evangelii gaudium, 268-270.

[33] Por. Nican Mopohua, 107, 118, 119.

[34] Apoštolská exhortácia Evangelii gaudium, 288.

[35] „Esta tarde, Señora / la promesa es sincera; / por las dudas no olvides / dejar la llave afuera.“ Por. Amelio Luis Calori, Aula Fúlgida, Buenos Aires, 1946.

[36] Apoštolská exhortácia Evangelii gaudium, 286.

[37] Homília Veľkonočnej vigílie (20. apríla 2019).

Preložili: Martin Kramara, Martina Korytiaková, Jozef Bartkovjak SJ / Slovenská redakcia VR)

Aktualizované: 5. 8. 2019

Česká sekce RV

Drazí bratři,

Připomínáme si 160. výročí smrti svatého faráře arského, který byl Piem XI. vyhlášen patronem všech farářů světa (Anno Iubilari, 23.dubna 1929). V den jeho svátku píši tento list nejen farářům, ale také vám, všem kněžím, kteří mlčky „všechno opouštíte“, abyste na sebe brali každodenní život svých společenství. Vám, kteří v „zákopech“ jako farář arský nesete tíži dne i horka (srov. Mt 20,12), čelíte nesčetným situacím, denně „nastavujete tvář“, aniž byste si připadali kdovíjak důležití, jen aby se Božímu lidu dostávalo péče a doprovázení. Obracím se na každého z vás, kteří za různých okolností, nepozorovaně a obětavě, vysíleni či znaveni, v nemoci či zklamání, přijímáte toto poslání jako službu Bohu a Jeho lidu a přes všechny těžkosti této cesty píšete ty nejkrásnější stránky kněžského života. 

Před nedávnem jsem se italským biskupům svěřil se starostí, že naši kněží jsou v nemálo regionech vystaveni posměchu a „obviněním“ ze zločinů, jež nespáchali, a řekl jsem, že potřebují ve svém biskupovi mít staršího bratra a otce, který je bude v těchto těžkých časech na jejich cestě  povzbuzovat, podněcovat a podporovat (Promluva k Italské biskupské konferenci, 20. května 2019 – Duchovní otcovství, které vede biskupa k tomu, aby jeho kněží nebyli sirotci, spočívá nejen v tom, že pro ně mají dveře otevřené, ale že je vyhledávají, starají se o ně a doprovázejí je.)

Jako starší bratr a otec chci být také já nablízku, zejména proto, abych vám poděkoval jménem věřícího svatého Božího lidu za všechno, čeho se mu od vás dostává, a povzbudil vás k oživení oněch slov, která s takovou vlídností pronesl Pán v den našeho svěcení a jsou zdrojem naší radosti: »Už vás nenazývám služebníky... nazval jsem vás přáteli« (Jan 15,15) (srov. Jan XXIII., List Sacerdoti nostri primordia ke stému výročí přenesení ostatků svatého faráře arského, 1. srpna 1959).

BOLEST

»Viděl jsem utrpení svého lidu« (Ex 3,7).

V posledních době jsme mohli zřetelněji slyšet často tiché a umlčované volání svých bratří, kteří se stali oběťmi zneužití moci, svědomí a sexuálního zneužití některými nositeli služebného kněžství. Nepochybně je to čas strádání v životě obětí, jež byly vystaveny různým formám zneužití, a také pro jejich rodiny a celý Boží lid.

Jak víte, snažíme se usilovně uskutečňovat nezbytné reformy, které radikálně podnítí kulturu založenou na pastorační péči, aby se kultura zneužívání nemohla rozvinout, ani uchytit. Není to snadný, ani krátkodobý úkol a vyžaduje nasazení všech. Mohla-li se v minulosti nedbalost stát formou odpovědi, chceme dnes, aby se obrácení, transparentnost, upřímnost a solidarita s oběťmi staly naším způsobem psaní dějin a pomohly nám být pozornějšími k veškerému lidskému utrpení (Srov. List Božímu lidu, 20. srpna 2018).

Ani tato bolest není kněžím lhostejná. Mohl jsem to konstatovat během různých pastoračních návštěv, jak ve svojí, tak v jiných diecézích, kde jsem měl příležitost k setkáním a osobním rozhovorům s kněžími. Mnozí z nich vyjadřovali svoje rozhořčení nad tím, co se stalo, jakož i určitý druh bezmoci, protože „přes prokazovanou oddanost trpěli příkořím v důsledku podezřívání a zpochybňování, což u některých či mnohých mohlo vyvolat zaváhání, strach a nedůvěru“ (Meditace na setkání s kněžími v Chile, 16. ledna 2018). Četné dopisy kněží vyjadřují tento pocit. Na druhé straně je potěšující, že jsou kněží, kteří vidí a znají utrpení obětí i Božího lidu, a mobilizující se, hledají slova a stezky naděje.

Aniž bychom popírali či zlehčovali škody způsobené některými našimi bratry, bylo by nespravedlivé neuznat, že je mnoho kněží, kteří ustavičně a cele nabízejí vše, čím jsou a co mají, pro dobro druhých (srov. 2 Kor 12,15) a pokračují v duchovním otcovství, jež umí plakat s těmi, kdo pláčí. Je bezpočet kněží, kteří ze svého života činí dílo milosrdenství v často nehostinných, vzdálených či osamocených regionech či situacích a riskují přitom i svůj život. Znám a děkuji za odvahu a stálost vašeho příkladu, kterým nám v bouři, zahanbení a bolesti ukazujete, že se nadále  radostně dáváte všanc evangeliu (List Božímu lidu v Chile, 31. května 2018).

Jsem přesvědčen, že čas církevní očisty, který prožíváme, nás úměrně věrnosti, kterou zachováváme Boží vůli, učiní radostnějšími a ryzejšími, a v nepříliš vzdálené budoucnosti přinese bohaté plody. „Neklesejme na mysli. Pán očišťuje svoji církev a všechny nás obrací k sobě, podrobuje nás zkoušce, abychom pochopili, že bez Něho jsme prach; zachraňuje nás před pokrytectvím a před spiritualitou zdání. Dává zavanout svému Duchu, aby okrášlil svou Nevěstu přistiženou in flagrante při cizoložství. Prospěje nám vzít si dnes 16. kapitolu Ezechiela. Tam jsou dějiny církve. Jsou to moje dějiny – může si říci každý z nás. A potom, nakonec, skrze své zahanbení budeš dál pastýřem. Naše pokorné pokání bude potichu slzet před monstrózností hříchu a neprobádatelnou velikostí Božího odpuštění, a toto pokorné pokání bude počátkem naší svatosti“ (Meditace na setkání s kněžími římské diecéze, 7. března 2019).

VDĚČNOST

»Nepřestávám za vás děkovat« (Ef 1,16).

Naše poslání je - spíše než volbou - odpovědí na zdarma darované Pánovo povolání. Je krásné stále se vracet k oněm evangelním pasážím, které ukazují Ježíše, jak se modlí, vybírá a povolává ty svoje, »aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat« (Mk 3,14).

Chtěl bych tady zmínit velkého učitele kněžského života svojí vlasti, otce Lucia Geru, který v čase mnoha zkoušek pro Latinskou Ameriku říkal kněžím: „vždycky, ale zejména ve zkouškách se musíme vracet k oněm světlým chvílím prožitku, kdy nás Pán povolal, abychom se celým svým životem dali do Jeho služeb“. Rád tomu říkám „deuteronomická vzpomínka na povolání“, která umožnuje „vrátit se k onomu žhnoucímu bodu v počátku cesty, kdy se mne dotkla Boží milost. Touto jiskrou mohu roznítit oheň dnes, každý den, a nést hřejivost a světlo svým bratřím a sestrám. Tato jiskra zažíhá pokornou radost, radost, která neuráží bolest a zoufalství, radost dobrou a mírnou“ (Homilie na Velikonoční vigilii, 19. dubna 2014).

Jednoho dne jsme pronesli svoje „přitakání“, které se zrodilo a vyrostlo v lůně křesťanského společenství díky svatým „odvedle“ (Gaudete et exsultate, 7), kteří nám svojí jednoduchou vírou ukázali, že stojí za to dát všechno Pánu a Jeho království. Dopad onoho „přitakání“ měl a bude mít netušený přesah, takže si neumíme ani představit celé to dobro, které zrodilo a zrodí. Je krásné, když je nějaký starý kněz obklopen a navštěvován oněmi maličkými – již dospělými – které kdysi pokřtil a kteří mu s vděčností přicházejí představit svoji rodinu! V tom objevujeme, že jsme byli pomazáni, abychom pomazávali. Boží pomazání nikdy neklame a nutí mne říci spolu s apoštolem: »Nepřestávám děkovat za vás« (Ef 1,16) a za všechno dobro, které jste prokázali.

Ve chvílích těžkostí, křehkostí i slabostí, kdy se ukazují naše omezení, je tím nejhorším pokušením přehrabovat se v neútěše (Jorge Mario Bergoglio, Lettere della tribolazione, Milano 2019, str. 18), a lámat pohled, úsudek a srdce; v oněch chvílích je důležité – ba troufám si říci osudové – nejenom neztratit plnost vděčné památky Pánova vstupu do našeho života, památku Jeho milosrdného pohledu, kterým nás vyzval, abychom se pro Něho a Jeho lid dali všanc, ale mít také odvahu ji uskutečňovat a spolu se žalmistou umět skládat svůj vlastní chvalozpěv, neboť »jeho milosrdenství trvá na věky« (Žl 135).

Vděčnost je vždycky „mocná zbraň“. Jedině jsme-li s to rozjímat a konkrétně děkovat za všechny projevy lásky, velkodušnosti, solidarity a důvěry, jakož i odpuštění, trpělivosti, snášenlivosti a soucitu, jichž se nám dostalo, dovolíme Duchu, aby nám daroval svěží vanutí, jež je s to obnovit (nikoli zalátat) náš život i naše poslání. Nechme jako Petr při zázračném ranním  rybolovu konstatováním přijatého dobra probudit svoji schopnost úžasu a vděčnosti a řekněme: »Pane, odejdi ode mne: jsem člověk hříšný« (Lk 5,8), a nechme se Pánem opět povolat: »Neboj se. Od nynějška budeš lovit lidi« (Lk 5,10), neboť »jeho milosrdenství trvá na věky« (srov. Žl 135).

Bratři, děkuji za vaši věrnost přijatým závazkům. Je vskutku příznačné, že ve společnosti a kultuře, jež proměnila „prchavost“ na hodnotu, jsou lidé, kteří se dávají všanc a přijímají závazky, jež vyžadují celý život. V podstatě říkáme, že vytrvale věříme v Boha, který svoji Smlouvu nezrušil nikdy, ani tehdy, když jsme ji nesčetněkrát porušili my. To nás vybízí slavit věrnost Boha, který nepřestává důvěřovat, věřit a spoléhat, navzdory našim omezením a hříchům, a vybízí nás, abychom si počínali stejně. Uvědomujeme si, že neseme poklad v hliněných nádobách (srov. 2 Kor 4,7) a víme, že Pán se projevuje jako vítěz ve slabosti (srov. 2 Kor 12,9), nepřestává nás podporovat, povolávat a dávat nám stokrát víc (srov. Mk 10,29-30), neboť »jeho milosrdenství trvá na věky«.

Děkuji za radost, s níž dovedete odevzdávat svůj život a ukazovat srdce, které zápolí a zápasí, aniž by během let ochablo a zahořklo, ale naopak se denně rozpíná láskou k Bohu a Jeho lidu; srdce, které jako dobré víno časem nekysne, nýbrž je stále kvalitnější a vytříbenější, neboť »jeho milosrdenství trvá na věky«.

Děkuji, že se snažíte posilovat svazky bratrství a přátelství v kněžském stavu a se svým biskupem, vzájemně se podporujete, pečujete o toho, kdo se roznemohl, vyhledáváte a povzbuzujete osamocené, učíte se moudrosti od těch starších, dělíte se o majetek a umíte se smát i plakat společně... jak nezbytné jsou tyto prostory! A zachováváte si dokonce vytrvalost a stálost, když musíte přijmout nějaké obtížné poslání nebo pobídnout bratra, aby se ujal svojí odpovědnosti, neboť »jeho milosrdenství trvá na věky«.

Děkuji za svědectví vytrvalosti a „snášenlivosti“ (hypomoné) v pastoračním závazku, který nás v pastoračním odhodlání (srov. Promluva k farářům římské diecéze, 6. března 2014) často přivádí k zápasu s Pánem v modlitbě, jako Mojžíše v oné odvážné a riskantní přímluvě za lid (srov. Nm 14,13-19; Ex 32,30-32; Dt 9,18-21), neboť »jeho milosrdenství trvá na věky«.

Děkuji za každodenní slavení eucharistie a slitovné vysluhování svátosti smíření bez rigorismů a laxismů, kdy se vžíváte do lidí a provázíte je na cestě obrácení k novému životu, který Pán dává nám všem. Víme, že po schůdcích milosrdenství můžeme sestoupit až na nejnižší úroveň lidství, včetně křehkosti a hříchu, a vystoupit až k nejvyššímu vrcholku božské dokonalosti: »Buďte milosrdní jako je milosrdný váš Otec« (První meditace z duchovní obnovy kněží římské diecéze, 2. června 2016). A být tak schopní „zahřát srdce lidí, putovat s nimi nocí, umět vést dialog a také sestoupit do jejich temnot, do jejich tmy - a neztratit se“ (Rozhovor otce A. Spadara  s papežem Františkem, 19. září 2013), neboť »jeho milosrdenství trvá na věky«.

Děkuji, že udílíte pomazání a zvěstujete všem horlivě, »vhod či nevhod« evangelium Ježíše Krista (srov. 2 Tim 4,2), zpytujete srdce svého společenství a hledáte, „kde je živá a vroucí touha po Bohu a kde byl tento dialog lásky udušen anebo nemohl vydat plody“ (Evangelii gaudium, 137), neboť »jeho milosrdenství trvá na věky«.

Děkuji za každý okamžik, kdy se dáte v nitru dojmout, přijímáte ty, kdo klesli, obvazujete rány, nabízíte hřejivost svých srdcí, prokazujete laskavost a soucit jako Samaritán z podobenství (srov. Lk 10,25-37). Nic není tak naléhavé jako tyto věci: sblížení, blízkost, být nablízku tělu trpícího bratra. Jak dobrý příklad dává kněz, který se přibližuje a nikoli vzdaluje ranám svých bratří (srov. Promluva k farářům římské diecéze, 6. března 2014). Zrcadlí se v něm srdce pastýře, který poznal duchovní příchuť pocitu sjednocení se svým lidem (srov. Evangelii gaudium, 268), nezapomíná, že z něho vzešel a jedině v jeho službě dochází a může se dobrat své nejryzejší a plné totožnosti, jež mu umožňuje rozvíjet střízlivý a jednoduchý životní styl bez privilegií, která nemají evangelní příchuť, neboť »jeho milosrdenství trvá na věky«.

Děkujeme také za svatost věřícího Božího lidu, ke kterému jsme posláni k pastorační službě  a skrze něhož Pán pastoračně slouží také nám a pečuje o nás tím, že nám dává rozjímat o tomto lidu, „rodičích, kteří s tolikerou láskou vychovávají své děti, mužích a ženách, kteří pracují, aby si vydělali na chléb, nemocných lidech, starých řeholnicích, které se pořád usmívají. V jejich každodenním ustavičném kráčení vpřed vidím svatost bojující církve“ (Gaudete et exsultate, 7). Děkujme za každého z nich a čerpejme z jejich svědectví podporu a povzbuzení, neboť »jeho milosrdenství trvá na věky«.

ODVAHA

»Chci vás povzbudit v srdci« (srov. Kol 2,2).

Mým druhým velkým přáním, podle slov svatého Pavla, je doprovázet vás při obnově naší kněžské odvahy, která je především plodem Ducha svatého v našem životě. Tváří v tvář bolestným zkušenostem potřebujeme všichni útěchu a povzbuzení. Poslání, ke kterému jsme byli povoláni, nechrání před utrpením, bolestí, ba ani před nepochopením (Misericordiae et misera, 13); naopak, vyžaduje od nás, abychom jim čelili, přijali je a umožnili tak Pánu je proměnit a více nás připodobnit  Sobě. „Když opomíjíme upřímné, prožité a promodlené přiznání svých omezení, v podstatě bráníme milosti, aby v nás mohla účinně působit. Není tu totiž dán prostor k tomu, aby se rozvíjelo potenciální dobro, které je součástí poctivého a pravého procesu růstu“ (Gaudete et exsultate, 50).

Dobrým „testem“ k ověření stavu našeho srdce pastýřů je zeptat se, jak nakládáme s bolestí. Nezřídka se může stát, že se chováme jako levita či kněz z podobenství, kteří se odvracejí a přehlížejí člověka, ležícího u cesty (srov. Lk 10,31-32). Jiní volí špatný přístup, intelektuálsky se utíkají k otřepaným frázím: „takový je život“ a „nedá se nic dělat“, čímž dávají prostor fatalismu a malomyslnosti, anebo volí preferenční selekci, čímž způsobují izolaci a exkluzi. „Jako prorok Jonáš v sobě stále nosíme skryté pokušení utéci na bezpečné místo, které může mít mnoho jmen: individualismus, spiritualismus, uzavírání se do maličkých světů...“ (Gaudete et exsultate, 134), které nejsou s to pohnout naším nitrem a vzdalují nás od zranění těch druhých a tudíž od těch Ježíšových (Srov. Jorge Mario Bergoglio, Reflexiones en speranza, Citta del Vaticano, 2013, str. 14).

V téže linii bych rád podtrhnul další subtilní a nebezpečný postoj, kterým je - jak s oblibou říkával Bernanos – „ten nejbohatší z démonových elixírů“ (Deník venkovského faráře, Rozmluvy 188, str. 91, srov. Evangelii gaudium, 83), který nejvíce škodí nám, kteří chceme sloužit Pánu, protože zasévá sklíčenost, osamocenost a beznaděj (srov. Barsanufio, Epistolario, in: Vito Cutro – Michał Tadeusz Szwemin, Bisogno di Paternita, Varsavia, 2018, str. 124). Jsme-li zklamáni realitou, církví nebo sami sebou můžeme mít pokušení upnout se k nasládlému smutku, který východní otcové nazývali omrzelost. Kardinál Tomáš Špidlík říkal: „Nával smutku nad životem samotným, společenstvím druhých nebo samotou je vždycky nedostatkem víry v Boží prozřetelnost a v Boží dílo. Smutek ochromuje odvahu pokračovat v práci i modlitbě, činí nás nesympatickými našim blízkým. Mnišští autoři tuto neřest obsáhle popisují a nazývají ji nejhorším nepřítelem duchovního života“ (L´arte di purificare il cuore, Roma, 1999, str. 47).

Známe tento návykový smutek vedoucí k postupné naturalizaci zla, nespravedlnosti vůči slabému a k povzdechu  „vždycky to tak bylo“. Smutek činí neplodným veškeré snahy o přeměnu a obrácení, šíří nevoli a nevraživost. „Toto není volba důstojného a plného života, toto není Boží záměr s námi, toto není život v Duchu, který pramení ze srdce vzkříšeného Krista“ a ke kterému jsme povoláni (Evangelii gaudium, 2). Bratři, hrozí-li, že se tento nasládlý smutek zmocní našeho života nebo společenství, prosme beze strachu či znepokojení, ale s rozhodností Ducha, „aby nás probudil, zatřásl naší strnulostí, vysvobodil nás z netečnosti! Přehodnoťme způsob, jakým dosud žijeme, otevřeme oči a uši a hlavně srdce. Nechme se vyburcovat děním kolem nás a živým a účinným slovem Zmrtvýchvstalého“ (Gaudete et exsultate, 137).

Dovolte mi zopakovat, že v těžkých dobách všichni potřebujeme útěchu a sílu od Boha i bratří. Všem nám poslouží slova svatého Pavla adresovaná jeho komunitám: „Proto vás prosím, abyste neochabovali pro ta moje soužení, která snáším pro vás“ (Ef  3,13); »Chci vás povzbudit v srdci« (srov. Kol 2,2), abychom plnili poslání, které nám každé ráno Pán svěřuje, totiž zvěstovat „velikou radost, radost pro všechen lid“ (Lk 2,10), ale ne jako teorii nebo rozumový či etický poznatek toho, co by mělo být, nýbrž zvěstovat jako lidé, kteří byli ponořením v bolest transformováni a proměněni Pánem a jako Job provolávají: »Zvěděl jsem o tobě jen podle doslechu, ale nyní tě zří moje oči« (Job 42,5). Bez této zakládající zkušenosti povedou všechny naše snahy na cestu frustrace a rozčarování.

Ve svém životě jsme mohli vidět, že „s Ježíšem Kristem se vždycky rodí a obnovuje radost“ (Evangelii gaudium, 1). I když existují různé fáze této zkušenosti, víme, že i přes naše slabosti a hříchy nám Bůh „s něhou, která nikdy nezklame, umožňuje pozvedat hlavu, začínat znovu a vždycky umí navracet radost“ (Evangelii gaudium, 3). Radost se nerodí z našeho voluntaristického či intelektuálního úsilí, nýbrž z důvěry, že slova, která pověděl Ježíš Petrovi, jsou stále účinná: Až budeš »tříben« nezapomeň, že »já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla« (Lk 22,32). Pán je první, který se modlí a zápasí o tebe i o mne. A vybízí nás, abychom vešli plně do Jeho modlitby. Mohou nastat dokonce chvíle, kdy se budeme muset ponořit „do modlitby Getseman, nejvíce lidské a dramatické Ježíšovy modlitby (...). Zde je úpěnlivá prosba, zármutek, úzkost, ba téměř zmatek (srov. Mk 14,33)“ (Jorge Mario Bergoglio, Reflexiones en speranza, Citta del Vaticano, 2013, str. 26).

Víme, že není snadné zůstat před Pánem, nechat Jej, aby prostoupil náš život svým pohledem, zahojil naše raněné srdce, omyl nám nohy nasáklé zesvětštěním, jež na nás ulpělo cestou a brání nám jít dál. V modlitbě zakoušíme svoji požehnanou vratkost, která nám připomíná, že jsme učedníci, potřebující Pánovu pomoc, a osvobozuje nás od prométheovské tendence „těch, kteří vposledku spoléhají jenom na své vlastní síly a považují se za nadžazené vůči druhým, protože se drží určitých norem“ (Evangelii gaudium, 94).

Bratři, Ježíš zná víc než kdokoli jiný naše námahy a výsledky, stejně tak jako naše selhání a neúspěchy. On je první, kdo nám říká: »Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek« (Mt 11,28-29).

V takovéto modlitbě chápeme, že nejsme nikdy sami. Modlitba pastýře je modlitbou, kde přebývá jak Duch, »který volá: Abba, Otče« (Gal 4,6), tak lid, který mu byl svěřen. Naše poslání a totožnost dostávají světlo z tohoto dvojího svazku.

Modlitba pastýře se živí a ztělesňuje v srdci Božího lidu. Nese znamení ran i radostí svého lidu, předkládaných Pánu, aby obdržely dar Ducha svatého. Naděje pastýře důvěřuje a bojuje, aby Pán mohl hojit naši osobní i komunitní křehkost. Neztrácejme však ze zřetele, že právě modlitba Božího lidu je místem, kde se pastýřovo srdce vtěluje a nachází. To nás všechny osvobozuje od hledání či tužby po snadných, okamžitých a prefabrikovaných odpovědích a umožňuje Pánu, aby On (nikoli naše recepty a priority) ukazoval cestu naděje. Neztrácejme ze zřetele, že v nejobtížnějších chvílích prvotní obce, jak čteme ve Skutcích apoštolů, měla hlavní roli modlitba.

Bratři, uznejme svoji křehkost, ano, ale dovolme, aby ji Pán proměnil a nasměroval nás v našem dalším poslání. Neztrácejme radost z pocitu, že jsme „ovce“, a z vědomí, že On je náš Pán a Pastýř.

Pro záchovu odvážného srdce je nutné dbát na tyto dvě konstitutivní vazby naší totožnosti: tou první je vztah s Ježíšem. Pokaždé, když se odpoutáme od Ježíše nebo odhlížíme od svého vztahu k Němu, naše snaha vyprahne a naše svítilny zůstanou bez oleje, který osvěcuje život (srov. Mt 25,1-13): »Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně... neboť beze mne nemůžete činit nic« (Jan 15,4-5). V tomto smyslu, bych vás chtěl povzbudit, abyste nezanedbávali duchovní doprovázení a měli bratra, se kterým o svojí cestě rozmlouváte, konfrontujete se, diskutujete a rozlišujete v plné důvěře a transparentnosti; moudrého bratra, s nímž zakoušíte a uvědomujete si, že jste učedníci. Vyhledávejte ho, nacházejte a čerpejte radost z toho, že vás uzdravuje, doprovází a poskytuje rady. Je to nenahraditelná pomoc, která umožňuje žít ve službách Otcovy vůle (srov. Ef 10,9) a srdci umožňuje tlouci podle »smýšlení, jaké měl Ježíš Kristus« (Flp 2,5). Jaký užitek nám přinášejí slova Kazatele: »Lépe je dvěma než samotnému... Když dojde k pádu, pozvedá jeden druhého; ale jak je s tím, kdo padá a nemá nikoho, kdo by ho pozvedl?« (Kaz 4,9-10).

Druhá konstitutivní vazba: posilovat a živit spojení se svým lidem. Neizolujte se od svého lidu a od kněží či komunity, a tím spíše se vyhýbejte uzavřeným a elitářským skupinám, kde se duch nakonec udusí a zkazí. Odvážný služebník vždycky vychází ven, a „být vycházející“ znamená „kráčet spolu s naším lidem, někdy vpředu, jindy uprostřed a někdy vzadu. Vpředu kvůli vedení, uprostřed kvůli jeho povzbuzování a podporování, vzadu kvůli udržování jednoty, aby se nikdo neocitl příliš moc pozadu a ještě z jiného důvodu, protože lid má „čich“ pro nové cesty, má sensus fidei, (Srov. Lumen gentium, 12). Co je krásnějšího?“ (Promluva k diecéznímu společenství Assisi, 4. října 2013). Sám Ježíš je vzorem této evangelizační volby, jež nás staví doprostřed lidu. Jak je prospěšné vidět, že Pán je nablízku všem! Ježíšovo darování na kříži není ničím jiným než vyvrcholením tohoto evangelizačního stylu, kterým se vyznačuje celá jeho existence.

Bratři, bolest mnoha obětí, bolest Božího lidu i ta naše nemůže přijít nazmar. Ježíš nese veškerou tuto tíhu na svém kříži a vybízí nás, abychom obnovili svoje poslání, přiblížili se tak těm, kdo trpí, nestyděli se být nablízku lidské mizérii, prožívali ji jako svou a – proč ne? – činili z ní eucharistii (srov. Evangelii gaudium, 268-270). Naše doba poznamenaná starými a novými zraněními od nás žádá, abychom byli tvůrci vztahů a společenství, otevření, důvěřiví a dychtiví po novosti, kterou probouzí Boží království dnes. Království hříšníků, kterým bylo odpuštěno a kteří byli vysláni dosvědčovat stále živý a činorodý Pánův soucit, neboť »jeho milosrdenství trvá na věky«.

CHVÁLA

»Velebí má duše Hospodina« (Lk 1,46).

Nelze mluvit o vděčnosti a povzbuzení, aniž bychom rozjímali o Marii. Ona, žena s probodeným srdcem (srov. Lk 2,35), nás učí chvále, jež dovede otevírat pohled do budoucna a vracet naději přítomnosti. Celý její život je zhuštěn v jejím chvalozpěvu (srov. Lk 1,46-55), který jsme také povoláni zpívat jako příslib plnosti.

Pokaždé když jdu do nějaké mariánské svatyně, rád si „vyšetřím čas“, abych se díval na Marii a nechal Ji shlédnout na sebe, s prosbou o důvěru dětí, chudých a prostých lidí, kteří vědí, že je tu matka, a žadoní o místo v jejím lůně. A při pohledu na ni znovu slyšet to, co Indián Juan Diego: „Co ti je, můj synu, nejubožejší ze všech? Čím se rmoutí tvé srdce? Nejsem tady snad já, která mám tu čest být tvojí matkou?“ (srov. Nican Mopohua, 107,118,119).

Hledět na Marii znamená opět uvěřit „v převratnou sílu něhy a lásky. Na ní vidíme, že pokora a něha nejsou ctnostmi slabých, nýbrž silných, kteří nepotřebují zacházet s druhými špatně, aby pocítili svoji důležitost“ (Evangelii gaudium, 288).

Pokud někdy začíná pohled tuhnout anebo na nás doléhá svůdná síla apatie či zklamání, které chce zapustit kořeny a ovládnout srdce, pokud nás začíná nudit pocit, že jsme živě a plně součástí Božího lidu, a vnímáme sklon k nějakému elitářství... nebojme se rozjímat o Marii a zpívat Její chvalozpěv.

Vnímáme-li někdy pokušení izolovat se, uzavřít v sobě a svých projektech a chránit se před stále prašnými cestami dějin anebo se našeho jednání zmocňují stížnosti, protesty, kritiky či ironie a postrádáme ochotu zápolit, čekat a milovat... pohleďme k Marii, ať nám vyndá z očí každou „třísku“, která by mohla umenšovat naši pozornost a bdělost v kontemplaci a slavení Krista, který žije ve svém lidu. A vidíme-li, že nedokážeme jít přímo, a s námahou uchováváme úmysl obrácení, oslovme Ji důvěrně jako onen farář a básník z mojí předchozí diecéze: „Dnes večer, Paní, slibuji upřímně, ale na každý pád mi nezapomeň nechat klíč zvenku“ (srov. Amelio Luis Calori, Aula Fúlgida, Buenos Aires, 1946). Ona „je pozornou přítelkyní, která stále bdí, aby v našem životě nedošlo víno. Má srdce proniknuté mečem a rozumí všem bolestem. Jakožto matka všech je znamením naděje pro národy, které trpí porodními bolestmi, dokud nevykvete spravedlnost. (...) Jako opravdová matka kráčí spolu s námi, spolu s námi bojuje a nepřetržitě nás zahrnuje blízkostí Boží lásky“ (Evangelii gaudium, 286).

Bratři, znovu »nepřestávám děkovat« (Ef 1,16) za vaši oddanost a nasazení s jistotou, že „Bůh odstraňuje ty nejtvrdší balvany, na které narážejí naděje a touhy, totiž smrt, hřích, strach a zesvětštění. Lidské dějiny nekončí na náhrobním kameni, protože dnes odkrývají »živý kámen« (srov. 1 Petr 2,4), zmrtvýchvstalého Ježíše. Na Něm se jako církev zakládáme, a třebaže se děsíme a jsme pokoušeni posuzovat všechno na základě svých neúspěchů, On přichází a všechno obnovuje“ (Homilie na Velikonoční vigilii, 20. dubna 2019).

Vděčnost ať vzbudí chválu a dodá opět odvahu k poslání, abychom v naději dávali pomazání svým bratřím a abychom byli lidi, kteří svým životem dosvědčují soucit a milosrdenství, jež nám může darovat pouze Ježíš.

Pán Ježíš ať vám žehná a Svatá Panna opatruje. A prosím vás, nezapomeňte se modlit za mne.

Bratrsky,

František

V bazilice sv. Jana na Lateránu, v den liturgické památky sv. faráře arského, 4. srpna 2019.

Přeložil Milan Glaser

• Predch.
• Nasl.