Polský novinář Tomasz Krzyżak, který píše pro respektovaný deník Rzeczpospolita, odmítá v rozhovoru pro katolický portál The Pillar tvrzení, že Jan Pavel II. kryl případy sexuálního zneužívání. Vysvětluje také, jaké archivní materiály mají badatelé k dispozici a co si myslí o případech, které jsou v centru pozornosti médií.

Ponúkam vám český preklad, ako ho uverejnila stránka www.cirkev.cz 

Polský novinář Tomasz Krzyżak je jedním ze čtyř osob, které zkoumaly archivní záznamy týkající se postupů Jana Pavla II. v řešení případů sexuálního zneužívání ze strany kněží a výsledky svého bádání také publikoval. 

Krzyżak a jeho kolega Piotr Litka dospěli k nápadně odlišným závěrům než dva investigativní novináři, jejichž tvrzení získala velkou pozornost v zahraničním tisku, vyvolala bouřlivou debatu v Polsku a znepokojení v celém katolickém světě. Polský televizní reportér Marcin Gutowski a nizozemský novinář Ekke Overbeek tvrdí, že existuje dostatek důkazů, že Jan Pavel II. (tehdy Karol Wojtyła) kryl zneužívání dětí v době, kdy působil jako krakovský arcibiskup (v letech 1964–1978).

Krzyżak, který působí jako novinář v respektovaném deníku Rzeczpospolita, tvrzení těchto investigativců odmítá. V rozhovoru pro The Pillar hovořil o tom, jaké archivní materiály mají badatelé k dispozici, co si myslí o případech, které jsou v centru pozornosti médií, a proč Gutowského a Overbeekovy domněnky dominují.

Mohl byste vysvětlit, jaké archivní materiály jsou v současné době k dispozici badatelům, kteří zkoumají postup Jana Pavla II. v případech zneužívání z doby, kdy byl krakovským arcibiskupem?

V současné době máme k dispozici pouze dokumenty z archivu Ústavu národní paměti (IPN). Jedná se o dokumenty tajné policie komunistického státu včetně spisů informátorů. Kromě toho se v IPN nacházejí vyšetřovací spisy vedené proti kněžím obviněným ze sexuálních zločinů, spisy obžaloby a soudní spisy. Obsahují výpovědi obětí, prohlášení obviněných, svědků, protokoly ze soudních jednání a rozsudky. V některých případech je možné rekonstruovat reakci církevních autorit. To je i případ dvou kněží, s nimiž jednal Karol Wojtyła. Z těchto dokumentů je patrné, že jeho reakce byla přiměřená. 

Současná debata o krakovských záznamech Jana Pavla II. se zaměřuje na jeho postup v případech tří kněží: Eugeniusze Surgenta, Józefa Lorance a Bolesława Sadusze. Debata začala dvěma články, které jste napsal do listu Rzeczpospolita společně s Piotrem Litkou. První z nich z listopadu 2022 se zabýval případem P. Surgenta. K jakému závěru jste dospěli ohledně postupu Jana Pavla II. u tohoto případu?

Na úvod je potřeba situaci objasnit. P. Surgent byl formálně duchovním lubaczowské arcidiecéze, který ale působil v krakovské arcidiecézi. Byl tedy podřízen dvěma biskupům. Lubaczowský biskup měl například pravomoc mu uložit trest, zatímco krakovský biskup rozhodoval o tom, kde kněz působí, a mohl ho kdykoli propustit.

Surgent absolvoval seminář na konci padesátých let. Byl to konfliktní člověk, který v žádné farnosti příliš dlouho nezůstal. Až do roku 1969 nejsou žádné stopy o tom, že by sexuálně zneužíval děti. Tyto informace se objevují až v dokumentech Milicji, (národní policie) v říjnu 1969.

Policie zachytila dopis lubaczowského biskupa, ve kterém ho (Surgenta) biskup napomíná za ublížení dítěti. Z dokumentů rovněž vyplývá, že krakovská kurie o této skutečnosti byla informována, ale veřejnost se to nedozvěděla. V tomto případě byl postup kurie správný, omezili jeho kněžskou službu a informovali lubaczowského biskupa, který následně vydal tzv varování. 

V roce 1971 byl Surgent přeložen do farnosti Kiczory, kde páchal trestné činy. Když se o tom dozvěděl Wojtyła, propustil ho počátkem července 1973 ze služby pro krakovskou arcidiecézi a přenechal ho plně lubaczowskému biskupovi. V srpnu byl Surgent zadržen a následně poslán do vězení, ze kterého ho propustili v roce 1974. V krakovské arcidiecézi pak již nikdy nepůsobil.

Existují záznamy o jeho dalším působení v košalinsko-kolobřežské diecézi, ale rozhodnutí o přesunu  neudělal Wojtyla. Jednalo se o dohodu mezi lubaczowským a košalinsko-kolobřežským biskupem. Dokumenty policie prokazují, že Surgent páchal zločiny i na druhém konci Polska, ale i přestože to policie věděla, nebyl postaven před soud, ani vězněn. Neexistují ani informace o tom, že o této skutečnosti věděl košalinsko-kolobřežský biskup.

Ve druhém článku, který vyšel v prosinci 2022, jste se věnoval otci Lorancovi. Jaký byl váš závěr?

Tento případ je méně komplikovaný. Ve chvíli, kdy se Wojtyła dozvěděl, co kněz spáchal, ho okamžitě propustil z farnosti, suspendoval a umístil do kláštera. To se stalo ještě předtím, než se o případ začala zajímat policie. V klášteře byl kněz zatčen a následně uvězněn. Po propuštění se již nevrátil k běžné kněžské službě. Jeho případem se zabýval biskupský soud, který rozhodl, že ho za stejný skutek nebude podruhé trestat, poněvadž si trest odnětí svobody již odpykal.

Wojtyła ho suspendoval a poslal do farnosti v Zakopaném, ale bez práva vyučovat děti a zpovídat. Byl umístěn do kláštera a zaměstnávali ho přepisováním liturgických knih. V "záloze" byl držen téměř čtyři roky – od podzimu 1971 do jara 1975. Poté byl jmenován kaplanem v nemocnici, kde působil šest let. K běžné práci ve farnosti se již nevrátil.

4. března odvysílala polská televize TVN24 dokument "Franciszkańska 3", který obvinil Jana Pavla II. z přeložení otce Sadusze do Rakouska, přestože věděl, že zneužíval děti. O tomto případu jste psal v článku ze 17. března, ve kterém uvádíte, že dokument v zásadních bodech přehnaně interpretuje důkazy. Jak jste k tomuto závěru dospěl?

Dokumenty jsou v tomto případě jiného druhu. Jedná se především o materiály tajné policie. Nejsou to dokumenty ze soudního procesu, proto jsou méně spolehlivé. Je známo, že v polovině roku 1972 vypukl kolem tohoto kněze nějaký skandál. Policie sama nevěděla, o co jde. Pouze se vědělo, že se jedná o sexuální skandál. Tvrzení, že Saduś byl pedofil a Wojtyła to skrýval, nelze stanovit na základě těchto dokumentů. V žádném dokumentu se nesetkáváme s věkem obětí. Jednou se hovoří o malých chlapcích, jindy se uvádí, že šlo o mladistvé.

Jediná poznámka, že se jedná o nezletilé, se objevuje až v dokumentu, který byl sepsán šest let po Saduśově odchodu z Polska, tedy krátce poté, co se Wojtyła stal papežem. Dokument byl sepsán na žádost nejvyššího vedení ministerstva, které se zabývalo bojem proti církvi. Lze tedy tvrdit, že komunisté připravovali nějaký útok na Jana Pavla II. a záminkou mělo být to, že kryl kněze zneužívající děti.

Dostupné dokumenty zatím posuzovali čtyři novináři: Vy a Piotr Litka, Marcin Gutowski z TVN24 a nizozemský novinář Ekke Overbeek, autor knihy "Maxima culpa: Jan Pavel II. věděl". Závěry Gutowského a Overbeeka dosáhly také velkého mezinárodního pokrytí. Proč si myslíte, že se vám nedostalo stejné pozornosti?

Protože nám záleží na tom, abychom se dobrali pravdy, nehledáme senzace. Naše pravdivá verze událostí je pro Jana Pavla II. příznivá. Není kontroverzní. Teze Gutowského a Overbeeka jsou kontroverzní a staví Jana Pavla II. do špatného světla. Je to jedna velká manipulace.

Existují archivní materiály, které nebyly zveřejněny a mohly by do těchto případů vnést více světla?

Myslím, že ano. Jsem rád, že biskupové chtějí zřídit komisi pro vyšetřování těchto případů nejen v Krakově, ale v celém Polsku. Je to potřeba především kvůli obětem, které čekají na spravedlnost.

Na druhou stranu zůstává v tuto chvíli otázkou, co se dochovalo v církevních archivech. O některých morálních aspektech se nepsalo, tyto informace nebyly uloženy do osobních spisů kněží z obav, že by se dostaly do rukou komunistů, kteří by je použili proti církvi. S takovými případy jsem se již setkal v jiných kauzách. Informace o potrestání kněze biskupem nebyla zaznamenána na biskupství,  ale v dokumentech policie ano. Je tedy zapotřebí ještě hodně bádání a analýz. Doufám, že ty nás přiblíží pravdě.

Vyšlo v Pillar Catholic/Luke Coppen

• Predch.
• Nasl.