List pápeža Františka Božiemu ľudu: Spoločne bojovať proti zneužívaniu

Dnes (20. 8. 2018) bol zverejnený list pápeža Františka, v ktorom se venuje bolestnej situácii  sexuálnych zločinov, které majú  na svedomí príslušníci katolického duchovenstva. 

Vatikán. V plnom znení vám ponúkam list pápeža Františka, ktorým reagoval dňa 20. augusta 2018 na prípady zneužívania nahromadené v Cirkvi za viacero desiatok rokov.

«Ak teda trpí jeden úd, trpia spolu s ním všetky údy» (1 Kor 12,26). Tieto slová sv. Pavla silne zaznievajú v mojom srdci, keď ešte raz musím konštatovať prežité utrpenie mnohých maloletých z dôvodu zneužívania - sexuálneho, v oblasti moci a svedomia -, spáchaného závažným počtom klerikov a zasvätených osôb. Zločin, ktorý spôsobuje hlboké rany bolesti a nemohúcnosti, hlavne u obetí, ale aj u ich rodinných príslušníkov a v celej spoločnosti, medzi veriacimi aj neveriacimi.

Hľadiac na minulosť, nebude nikdy stačiť to, čo sa robí v prosbe o odpustenie a v úsilí o nápravu spôsobených škôd. Hľadiac do budúcnosti, nebude nikdy zanedbateľné to, čo sa urobí pre oživenie kultúry schopnej zabrániť, aby sa podobné prípady nielen neopakovali, ale aby nenašli ani priestor na ich zakrývanie a pretrvávanie. Bolesť obetí a ich rodín je aj našou bolesťou, preto je naliehavo potrebné opätovne zopakovať náš záväzok zaručiť ochranu maloletých i zraniteľných dospelých.

 

  1. Ak trpí jeden úd

V posledných dňoch bola publikovaná správa, v ktorej sa opisuje skúsenosť najmenej tisícky osôb, ktoré boli obeťami zneužívania - sexuálneho, v oblasti moci a svedomia - zo strany kňazov, v priebehu približne 70 rokov. Hoci možno povedať, že väčšina prípadov sa týka minulosti, jednako len s plynúcim časom sme spoznali bolesť mnohých obetí a konštatujeme, že zranenia nikdy nevymiznú a zaväzujú nás mocne odsúdiť tieto ohavné činy, ako aj k tomu, aby sme sústredili sily na vykorenenie tejto kultúry smrti. Zranenia „sa nikdy nepremlčia“.

Bolesť týchto obetí je sťažnosť, ktorá vystupuje do neba, ktorá sa dotýka duše a ktorá po dlhý čas bola ignorovaná, zakrývaná alebo umlčovaná. Ale jej volanie bolo silnejšie než všetky opatrenia, ktoré to chceli umlčať alebo sa tiež pokúšali niečo vyriešiť opatreniami, ktoré tomu ešte priťažili, upadnúc do spoluviny. Pán toto volanie počul a dal nám opätovne vidieť, na čej strane chce stáť.

Máriina veľpieseň sa nemýli, a ako zvuková kulisa, prechádza ďalej dejinami, pretože Pán si pamätá prisľúbenie, ktoré dal našim otcom: «Rozptýlil tých, čo v srdci pyšne zmýšľajú. Mocnárov zosadil z trónov a povýšil ponížených. Hladných nakŕmil dobrotami a bohatých prepustil naprázdno» (Lk 1,51-53). A pociťujeme zahanbenie keď si uvedomujeme, že náš spôsob života popieral a popiera to, čo vyslovujeme svojimi ústami.

S hanbou a pokáním ako cirkevné spoločenstvo priznávame, že sme nevedeli byť tam, kde sme mali byť, že sme nereagovali včas rozoznajúc rozsah a závažnosť škôd, ktoré boli spôsobené v toľkých životoch. Zanedbali sme a opustili sme maličkých. Prisvojím si slová vtedy kardinála Ratzingera, keď sa pri krížovej ceste na Veľký piatok 2005 zjednotil s bolestivým krikom mnohých obetí a dôrazne povedal: «Koľko špiny je v Cirkvi, a dokonca aj medzi tými, ktorí by v kňazstve mali patriť úplne Jemu! Koľko pýchy, koľko sebestačnosti! [...] Zrada učeníkov, nehodné prijímanie jeho Tela a jeho Krvi je určite najväčšou bolesťou Vykupiteľa, tou, čo mu prebodáva srdce. Neostáva nám iné ako obrátiť sa na neho s výkrikom z hlbín duše: Kyrie, eleison – Pane, zmiluj sa (porov. Mt 8,25)» (Deviate zastavenie).

  1. Trpia spoločne všetky údy

Rozmer a závažnosť udalostí si žiada zaoberať sa touto skutočnosťou na úrovni globálnej i komunitnej. Hoci je dôležité a nevyhnutné na každej ceste obrátenia priznať si, čo sa skutočne stalo, samo o sebe to ale nestačí. Dnes sme ako Boží ľud vyzvaní k tomu, aby sme na seba vzali bolesť našich bratov [a sestier], zranených na tele i duchu. Ak v minulosti bolo formou odpovede zanedbávanie, dnes chceme, aby sa solidárnosť, vo svojom najhlbšom a najnáročnejšom zmysle, stala naším spôsobom ako budovať dejiny súčasnosti i budúcnosti; v životnom priestore, v ktorom by konflikty, napätia a najmä obete akéhokoľvek typu zneužitia našli k nim vystretú ruku, ktorá ich ochráni a vyslobodí z ich bolesti (porov. Apoštolská exhortácia Evangelii gaudium, 228).

Takáto solidárnosť si od nás ale vzápätí žiada odmietnuť všetko to, čo by mohlo ohroziť integritu akejkoľvek osoby. Solidárnosť, ktorá si žiada boj proti každému typu korupcie, zvlášť tej duchovnej, „pretože ide o pohodlnú a sebestačnú slepotu, v ktorej sa nakoniec všetko zdá dovolené: podvod, ohováranie, sebectvo a mnohé nepatrné formy sebavzťažnosti, pretože aj «sám satan sa tvári ako anjel svetla» (2 Kor 11,14)“ (Apoštolská exhortácia Gaudete et exsultate, 165). Výzva sv. Pavla trpieť spolu s tými, čo trpia, je tým najlepším liekom na akúkoľvek našu snahu opakovať Kainove slová: «Či som ja strážca svojho brata?» (Gn 4,9).

Uvedomujem si úsilie a prácu konanú v rôznych častiach sveta na to, aby sa garantovali a uskutočňovali nevyhnutné kroky, ktoré zaistia a ochránia integritu detí a dospelých v stave zraniteľnosti, ale uvedomujem si aj šírenie „nulovej tolerancie“ a spôsobov ako brať na zodpovednosť tých, ktorí sa dopúšťajú týchto deliktov alebo ich kryjú. Omeškali sme sa v aplikovaní týchto tak nevyhnutných opatrení a sankcií, no verím, že pomôžu zaručiť vyššiu kultúru ochrany v súčasnosti i do budúcna.

Spolu s týmto úsilím je nevyhnutné, aby sa každý pokrstený cítil zapojený do cirkevnej i spoločenskej premeny, ktorú tak veľmi potrebujeme. Takáto premena si vyžaduje konverziu jednotlivcov i spoločenstva a privádza nás k tomu, aby sme hľadeli tým istým smerom, ako to robí Pán. Tak i sv. Ján Pavol II. rád hovorieval: „Ak sme vyšli naozaj zo sústredeného rozjímania o Kristovi, budeme ho musia vidieť predovšetkým v tvári tých, s ktorými sa on chcel stotožniť“ (Apoštolský list Novo millennio ineunte, 49).

Naučiť sa pozerať tam, kam sa pozeral Pán, byť tam, kde nás chce mať Pán, obrátiť sa v srdci stojac v jeho prítomnosti. Na tento účel nám pomôžu modlitba a pokánie. Pozývam celý svätý veriaci Boží ľud k praktizovaniu kajúcnej modlitby a pôstu podľa Pánovho príkazu (Mt 17,21)[1], aby prebudil naše svedomie, našu solidárnosť a naše úsilie o takú kultúru ochrany, ktorá by povedala „už nikdy viac“ každému typu a forme zneužívania.

Je nemožné si predstavovať konverziu v konaní Cirkvi bez aktívnej účasti všetkých členov Božieho ľudu. Ba viac: zakaždým, keď sme sa snažili Boží ľud nahradiť, umlčať, ignorovať, zredukovať na malé elity, dopadli sme tak, že sme vytvorili spoločenstvá, programy, teologické prístupy, spirituality a štruktúry, ktorým chýbajú korene, pamäť, tvár, telo, a nakoniec i život (porov. List putujúcemu Božiemu ľudu v Čile, 31. mája 2018).

To sa jasne prejavuje v pokrivenom spôsobe chápania autority v Cirkvi, veľmi častom v početných spoločenstvách, kde sa v správaní vyskytli prejavy sexuálneho zneužívania, zneužívania moci a svedomia - takým je klerikalizmus - prístup, ktorý „nielen že anuluje osobnosť kresťanov, ale má tiež tendenciu znižovať a podceňovať krstnú milosť, ktorú Duch Svätý vložil do srdca nášmu ľudu“ (List kardinálovi Marcovi Ouelletovi, prezidentovi Pápežskej komisie pre Latinskú Ameriku, 19. marca 2016). Klerikalizmus, podporovaný tak samotnými kňazmi ako aj laikmi, vyvoláva v cirkevnom tele rozpoltenosť, ktorá následne podnecuje a pomáha pretrvávať mnohé zlá, ktoré dnes odsudzujeme. Povedať „nie“ zneužívaniu znamená povedať silné „nie“ všetkým formám klerikalizmu.

Stále je dobré si pripomínať, že „Pán v dejinách spásy zachránil ľud. Nejestvuje plná identita bez prináležania k ľudu. Nikto sa teda nespasí sám ako izolovaný jedinec, ale Boh nás priťahuje a berie na vedomie zložitú spleť medziľudských vzťahov, ktoré vznikajú v ľudskej spoločnosti: Boh chcel vstúpiť do ľudovej dynamiky, do dynamiky ľudu“ (Apoštolská exhortácia Gaudete et exsultate, 6). Preto, jediný spôsob, ktorý máme, aby sme odpovedali na toto zlo, ktoré poznačilo mnoho životov, je brať to ako úlohu, ktorá sa týka nás všetkých ako Božieho ľudu.

Uvedomovanie si, že sme súčasťou jedného ľudu a spoločných dejín nám umožní, aby sme rozpoznali naše hriechy a chyby z minulosti v otvorenosti na pokánie, ktoré nás dokáže obnoviť z vnútra. Bez aktívnej spoluúčasti všetkých členov Cirkvi, nebude všetko to, čo sa robí pre vykorenenie kultúry zneužívania z našich spoločenstiev úspešné, aby vytvorilo nevyhnutný dynamizmus na dosiahnutie zdravej a úspešnej premeny.

Kajúci rozmer pôstu a modlitby nám, ako Božiemu ľudu, pomôže postaviť sa pred Pána a našich zranených bratov [a sestry] ako hriešnici, ktorí prosia o odpustenie a milosť hanby i obrátenia. Týmto spôsobom prídeme s krokmi, ktoré povedú k dynamikám v súlade s Evanjeliom. Lebo „vždy keď sa snažíme vrátiť k prameňu a obnoviť pôvodnú sviežosť Evanjelia, ukážu sa nové cesty a kreatívne metódy, rôzne vyjadrovacie formy, výrečnejšie symboly, slová naplnené obnoveným významom pre dnešný svet“ (Apoštolská exhortácia Evangelii gaudium, 11).

Je nevyhnutné, aby sme ako Cirkev dokázali rozpoznať a s bolesťou a zahanbením odsúdiť ukrutnosti spáchané zasvätenými osobami, klerikmi, a tiež všetkými tými, ktorých poslaním bolo dávať pozor a chrániť tých najzraniteľnejších. Prosme o odpustenie za naše hriechy i za hriechy iných. Vedomie hriechu nech nám pomáha rozpoznať pochybenia, zločiny a zranenia spôsobené v minulosti a nech nám v súčasnosti umožní byť viac otvorení a odhodlaní na ceste nového obrátenia.

Pokánie a modlitba nám zároveň pomôžu, aby naše oči a naše srdce boli vnímavejšie na utrpenie druhých a aby sme dokázali prekonať baživosť po moci a majetku, ktorá je častokrát koreňom tohoto zla. Kiež pôst a modlitba otvoria naše uši tichej bolesti detí, mladých a hendikepovaných. Nech je to taký pôst, čo v nás vyvolá hlad a smäd po spravodlivosti a prinúti nás kráčať v pravde, podporujúc všetky justičné opatrenia, ktoré budú nevyhnutné. Nech je to pôst, ktorý nami zatrasie a dovedie nás k nasadeniu sa v pravde a láske so všetkými ľuďmi dobrej vôle i so spoločnosťou vo všeobecnosti, aby sme bojovali proti akémukoľvek druhu sexuálneho zneužívania, zneužívania moci a svedomia.

Takto budeme môcť dať najavo poslanie, ku ktorému sme boli povolaní: byť „znakom a nástrojom dôverného spojenia s Bohom a jednoty celého ľudstva“ (Konštitúcia II. vatikánskeho koncilu, Lumen gentium, 1).

«Ak trpí jeden úd, trpia spolu s ním všetky údy», povedal nám sv. Pavol. Postojom modlitby a pokánia budeme môcť, ako jednotlivci i ako spoločnosť, vstúpiť do súladu s touto výzvou, aby medzi nami mohli rásť dary milosrdenstva, spravodlivosti, prevencie a nápravy. Panna Mária vedela stáť pod krížom svojho Syna. Robila to nie hocakým spôsobom, ale stála pevne na nohách a hneď pri kríži. Tento postoj je vyjadrením celého jej spôsobu života.

Keď zažívame neútechu, ktorú nám spôsobujú tieto rany v Cirkvi, urobíme dobre, keď spolu s Máriou budeme „viac zotrvávať na modlitbe“ (porov. Sv. Ignác z Loyoly, Duchovné cvičenia, 319) a snažiť sa tak rásť v láske a vo vernosti k Cirkvi. Ona, ako prvá učeníčka, učí všetkých nás učeníkov, ako sa máme zachovať pred utrpením nevinných, bez vyhýbania sa a bez zbabelosti. Hľadieť na Máriu znamená učiť sa objavovať, kde a ako má stáť učeník Ježiša Krista.

Nech nám Duch Svätý daruje milosť obrátenia a vnútorného pomazania, aby sme zoči-voči týmto zločinom zneužitia mohli vyjadriť našu ľútosť a naše rozhodnutie bojovať s odvahou.

Vatikán, 20. augusta 2018

František

(Preklad: Slovenská redakcia VR)

 

[1] „Tento druh (diabolstva) sa nedá vyhnať ináč, iba modlitbou a pôstom“ (Mt 17,21).

 

 

Česká verzia:

 

Po Benediktu XVI., který před osmi lety (19.3. 2010) adresoval na toto téma list irským katolíkům, obrací se tentokrát papež František v téže věci k celému Božímu lidu. Text listu, který nese dnešní datum, předkládáme v plném znění:

„Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy“ (1 Kor 12,26). Tato slova svatého Pavla mi hlasitě znějí v srdci, když se opětovně shledávám s utrpením, které mnozí nezletilí prožívají v důsledku zneužití pohlaví, moci a svědomí, jehož se dopustil značný počet kněží a zasvěcených osob. Jedná se o zločin, který zanechal hluboká zranění bolesti a bezmoci, a to především v obětech, ale také v jejich rodinných příslušnících a celém společenství, ať již věřících či nevěřících. Při pohledu na minulost nikdy nevyvineme dostatečné úsilí v prosbě o odpuštění a snaze o nápravu přivozených škod. A se zrakem upřeným do budoucnosti nebude nikdy málo toho, co učiníme k tvorbě kultury schopné zabránit těmto situacím, aby se nejenom již nikdy neopakovaly, nýbrž také aby nepřetrvávaly a nebyly skrývány.

 

  1. Trpí-li jeden úd

V těchto dnech byla zveřejněna zpráva, v níž se popisují prožitky nejméně tisíce osob, které se v časovém údobí zhruba sedmdesáti let staly oběťmi pohlavního zneužívání či zneužití moci a svědomí ze strany kněží. Ačkoli je možné říci, že většina těchto případů se týká minulosti, teprve postupně poznáváme bolest mnoha jejich obětí a uvědomujeme si, že jejich rány nikdy nemizí a zavazují nás k rozhodnému odsouzení spáchaných krutostí a rovněž ke soustřednému úsilí o vymýcení této kultury smrti. U ran totiž nikdy nenastává promlčení. Bolest obětí je nářkem stoupajícím k nebi, který se dotýká duše a po mnoho let byl přehlížen, utajován či umlčován. Avšak ono bolestné volání bylo silnější než veškerá opatření, která naléhala na jeho potlačení anebo je hodlala vyřešit rozhodnutími, jež pouze umocnila závažnost přečinů další spoluvinou. Pán vyslyšel tento nářek a opětovně nám ukázal, na čí stranu se staví. Mariin chvalozpěv se nemýlí a trvale podkresluje běh dějin, aby se Pán upomenul na příslib, který dal našim otcům: „Rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou“ (Lk 1,51-53). Zakoušíme stud, když si povšimneme, že náš životní styl popíral a popírá to, co vyznáváme ústy.

Jako církevní společenství s hanbou a kajícností připouštíme, že jsme nedokázali stát tam, kde jsme měli stát, že jsme včas nerozpoznali rozsah a závažnost škod, zaviněných v mnoha životech. Zanedbávali jsme a opustili maličké. Beru za svá slova tehdejšího kardinála Ratzingera, který se v křížové cestě napsané pro velkopáteční pobožnost roku 2005 připojil k bolestnému volání mnoha obětí a důrazně vyslovil: „Kolik je v církvi špíny právě mezi těmi, kteří by v kněžství měli plně patřit Kristu! Kolik pýchy, kolik soběstačnosti! (...) Zrada učedníků, nehodné přijímání jeho Těla a Krve jsou pro Vykupitele zajisté největší bolestí, která mu probodává srdce. Nezbývá než z hloubi duše volat: Kyrie, eleison – Pane, zachraň nás (srov. Mt 8,25)“ (9. zastavení).

  1. Všechny ostatní údy trpí s ním

Rozměr a šíře těchto událostí vyžaduje, abychom se této skutečnosti zhostili souhrnně a společně. Přestože je důležité a nezbytné, aby si každý na své cestě obrácení uvědomil, co se přihodilo, samo o sobě to nestačí. Jako Boží lid jsme dnes zváni, abychom se ujali bolesti svých bratrů, zraněných na duši i na těle. Jestliže se v minulosti mohlo opomenutí stát jistou formou odpovědi, dnes si přejeme, aby naším stylem přítomného i budoucího jednání byla solidarita, pojatá ve svém nejhlubším a nejnáročnějším smyslu, a to v prostoru, ve kterém by konflikty, napětí a zejména oběti všech typů zneužívání mohly nalézt podanou ruku, která by je chránila a vykoupila z jejich bolesti (srov.  Evangelii gaudium, 228). Tato solidarita ze své strany vyžaduje, abychom denuncovali vše, co by mohlo ohrozit integritu jakéhokoli člověka. Je to solidarita, která vyzývá k boji proti všem typům korupce, zejména pak proti duchovní zkaženosti, «protože jde o pohodlnou a soběstačnou slepotu, v níž se nakonec zdá, že je všechno dovoleno: podvod, pomluva, sobectví a četné subtilní formy sebevztažnosti, poněvadž „i satan na sebe brává podobu anděla světla“ (2 Kor 11,14)» (Gaudete et exsultate, 165). Výzva svatého Pavla, abychom trpěli s trpícími, je nejlepším protilékem na každou snahu o reprodukování Kainových slov: „Copak jsem já hlídačem svého bratra?“ (Gn 4,9).

Jsem si vědom úsilí a práce konané v různých částech světa na zajištění a uskutečnění nezbytného zprostředkování, které by zajistilo bezpečí dětí a zranitelných dospělých a chránilo jejich integritu, a rovněž jsem si vědom, že se šíří „nulová tolerance“ a způsoby vyúčtování s těmi, kteří se dopouštějí těchto deliktů anebo je zatajují.

Spolu s těmito snahami je nezbytné, aby se každý pokřtěný člověk cítil zapojen do církevní a sociální transformace, které máme zapotřebí. Tato proměna vyžaduje osobní a komunitní konverzi a vede nás k pohledu stejným směrem, jakým se dívá Pán. Jak rád říkával sv. Jan Pavel II.: „Pokud opravdu stavíme na kontemplaci Krista, budeme ho moci rozeznat především ve tvářích těch, s nimiž se on sám ztotožnil“ (Novo millennio ineunte, 49). Učme se hledět tam, kam hledí Pán, stát tam, kde nás Pán chce mít, a v jeho přítomnosti obrátit své srdce. Za tímto účelem nám napomohou modlitba a pokání. Vyzývám celý svatý Boží lid k pokání v modlitbě a postu podle Pánova přikázání („Takový ďábel se nevyžene jinak než modlitbou a postem“, Mt 17,21), které probouzí naše svědomí, solidaritu a úsilí o kulturu ochrany a zásadní neopakovatelnosti jakéhokoli druhu a formy zneužití.

Je nemyslitelné představit si konverzi církevního konání bez aktivní účasti všech složek Božího lidu. Ba co více –“kdykoli se snažíme zatlačit do pozadí, umlčet, opominout Boží lid jako celek anebo jej zredukovat na nevelkou elitu, stavíme společenství, pastorační plány, teologické akcenty, spiritualitu a struktury bez kořenů, dějin, tváře, paměti, těla, a v důsledku toho všeho, bez života“ (List Božímu lidu, putujícímu v Chile, 31.5.2018). To se zřetelně projevuje v anomálním pojímání církevní autority, kterým je klerikalismus, běžném v četných komunitách, v nichž došlo ke zneužívání pohlaví, moci a svědomí.  Klerikalismus je postoj, který „nejenom zneplatňuje osobnost křesťanů, nýbrž také tíhne k podceňování a umenšování křestní milosti, kterou Duch svatý vložil do srdcí našeho lidu“ (Dopis kard. Marcovi Quelletovi, předsedovi Papežské komise pro Latinskou Ameriku, 19.3.2016). Klerikalismus, podporovaný jak kněžími, tak laiky, vede k rozkolu církevního těla, který podněcuje mnohé zlo, jež dnes denuncujeme, a napomáhá jeho přetrvávání. Odmítat zneužívání znamená také rozhodně odmítat jakoukoli formu klerikalismu.

Je vždy dobré si připomenout, že „Pán v dějinách spásy zachránil lid. Bez příslušnosti k lidu neexistuje úplná identita. Nikdo se proto nespasí sám jako oddělený jedinec. Bůh nás k sobě přitahuje s ohledem na celkový rámec osobních vztahů, které se utvářejí v lidském společenství: Bůh chtěl vstoupit do lidové dynamiky, do dynamiky lidu“ (Gaudete et exsultate,6). Jediná možnost reakce na zlo, které si vyžádalo množství životů, je tedy zhostit se jej jako úlohy, do které jsme všichni zapojeni a která se nás jakožto Božího lidu dotýká. Toto vědomí sounáležitosti s lidem a společnými dějinami nám umožní uznat své hříchy a minulé chyby v kajícné otevřenosti, schopné povolit k vnitřní obnově. Vše, co se za účelem vymýtit zneužívání z našich společenství děje bez aktivní účasti všech členů církve, nevede k dynamice nutné k ozdravné a účinné proměně. Kajícný rozměr postu a modlitby nám jako Božímu lidu napomůže, abychom se před Pána a naše zraněné bratry postavili jako hříšníci, kteří vroucně žádají o odpuštění, milost zahanbení a konverze, a tak vypracovali akce, jejichž dynamismus by byl v souladu s evangeliem. „Pokaždé, když se snažíme navrátit k prameni a znovu objevit původní svěžest evangelia, se totiž objevují nové cesty, tvořivé způsoby, jiné výrazové formy, výmluvnější znamení, slova nabitá novým významem pro dnešní svět“ (Evangelii gaudium, 11).

Je nevyhnutelné, abychom jako církev dokázali rozpoznat a s bolestí a studem odsoudit krutost, jíž se dopustili zasvěcené osoby, kněží a všichni, jejichž posláním bylo bdít nad těmi nejzranitelnějšími a chránit je. Prosíme za odpuštění našich i cizích hříchů. Vědomí hříchu nám pomůže odhalit chyby, zločiny a zranění zaviněná v minulosti a umožní nám otevřenost a větší nasazení na nynější cestě opětovné konverze.

Zároveň nám pokání a modlitba napomohou k citlivějšímu pohledu našeho srdce i našeho zraku na utrpení druhých a k přemáhání panovačnosti a majetnictví, které mnohdy stojí u kořene zmíněného zla. Kéž půst a modlitba zbystří náš sluch na tichou bolest dětí, mladých a postižených lidí. Kéž v nás půst vyvolá žízeň a hlad po spravedlnosti a podněcuje nás na cestě pravdy za podpory veškerého nezbytného soudního zprostředkování. Ať námi tento půst otřásá a přivádí nás k úsilí o pravdu a milosrdnou lásku spolu se všemi lidmi dobré vůle a společností obecně, abychom bojovali proti jakémukoli druhu zneužití pohlaví, moci a svědomí.

Tímto způsobem se ukáže poslání, ke kterému jsme byli povoláni, totiž být „znamenín a nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (Lumen gentium,1).

„Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy“, řekl nám svatý Pavel. Modlitebním a kajícným postojem můžeme nastolit osobní a komunitní souzvuk s touto výzvou, aby mezi námi vzrůstaly dary, jakými jsou soucit, spravedlnost, prevence a náprava. Maria dokázala stát u paty Synova kříže, a to nijak obyčejně, nýbrž pevně na nohou. Když zakoušíme zoufalství, vyvolané těmito církevními ranami, prospěje nám, jestliže se spolu s Marií „budeme více věnovat modlitbě“ (sv. Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, 319), se snahou růst v lásce a věrnosti církvi. Ona, první učednice, nás všechny učedníky učí, jak se máme chovat tváří v tváří utrpení nevinných, aniž bychom zbaběle utekli. Hledět na Marii znamená učit se, kde a jak má Kristův učedník stát.

Ať nám Duch svatý dává milost k obrácení a vnitřně nás pomazává, abychom vůči těmto zločinům zneužívání mohli vyjádřit své pokání a rozhodnutí statečně je potírat.